Mistrovství Evropy do 19ti let v Novem Sadu den druhý

Ranní příprava byla vcelku stejná jako první den, akorát jsem byl už celkem unaven, navíc můj optimismus neposilovalo ani obrovské teplo. První disciplínou dne byly překážky, na kterých jsem si nebyl moc jistý v kramflecích. I když v rozcvičování jsem se cítil relativně dobře, první ulitý start na ,,ostro“ mě celkem rozhodil. Z překážek mám pocit, že jsem je mohl běžet daleko rychleji, kdybych si je předtím několikrát zkusil, ale to se mi bohužel nepoštěstilo. Doběhl jsem v čase 14,60s a nato, jak jsem to skákal, tak to byl ještě slušný čas…V disciplíně vyhrál Švéd Olson, který se začal prodírat na přední příčky. Téměř okamžitě jsem se přesunul na disk, ve kterém se mi v rozcvičení celkem dařilo, ale ve vlastním závodě se mi rozklepaly kolena. První pokus ani nestojí za to ho komentovat. Druhý pokus zapadl do rámce mého průměru a 33,56m se nakonec stalo nejdelším měřeným pokusem. Adamové se vešli krásně oba do dvaceti centimetrů a to 38,80m respektive 39m. v disciplíně byl nejlepší Rus Sviridov za 46,65m. Už na téhle disciplíně jsem se pomalu začal propadat výsledkovou listinou. Následovala tyčka, ve které jsem doufal, že bych se mohl alespoň trochu přiblížit svému osobnímu rekordu. To jsem nevěděl, že budeme odvedeni 90minut před disciplínou na stadion v tom opravdu největším teple, kdy teplota ve stínu dosahovala 36°C. Navíc vítr se ani nehnul. V tomto počasí jsem absolvovali více jak tříhodinový závod v tyči. Na základních výškách se mi celkem i dařilo, horší to bylo na vyšších, kde jsem musel už trochu zacvičit. Nemohl jsem se srovnat s přechodem na tyč a následným otočením, takže jsem skákal jak se říká ,,na převozníka“. Nakonec jsem ze sebe vykřesal 420cm. Dílčí vítězství si připsal opět již zmíněný Švéd za 490cm. Po tyči jsem byl rád, že žiji. Navíc se pro některé závodníky nepříjemně protáhla…Třeba pro Adama Pašiaka, který zakládal, myslím že, na výšce 450cm. Následovala kratší pauza do zahájení oštěpu, který organizátoři vůbec nezvládli… Pro závodníka, který vypadl na nižších výškách to nebyl problém, ale závodníci, kteří vypadli až ke konci měli co dělat, aby oštěp vůbec stihli…Po příchodu na stadion si ani nestihli pořádně naměřit svůj rozběh a rovnou šli naostro házet…Oštěp je,jak jistě víte, moje velmi slabá disciplína a to se projevilo i na tomto šampionátu. Házel jsem rovnou bočního běhu, takže jsem ani nepřenášel oštěp. První pokus stál za prd, druhým jsem se zlepšil na konečných 37,52m, které mě vydrželo i po třetí sérii, kdy jsem se snažil dát do oštěpu co největší žíni a neuhýbat mu stranou. To se mi bohužel nepovedlo. Dílčí vítězství si připsal britský závodník Bryant za dlouhých 64,21m. A hurá na patnáctku… Tak todle slovo jsem nechtěl slyšet. Nečekaně mně bylo špatně z nervozity. Před startem jsem si dal jen lehčí tempovou rovinku v tretrách a šel jsem na start. S trenéry jsem se domluvil na tempu 72 vteřin na kolo. Všichni vícebojaři startovali v tomtéž běhu, takže nebyla nouze o loktíky. Tomu jsem se naštěstí vyhnul díky rychlému startu. Po průběhu prvním kolem jsem vůbec neslyšel trenéra, že by na mě křičel mezičas. Buďto jsem měl jenom ,,tunel“ nebo ho nezaslechl přes tu vřavu stadionu. Byl jsem rád, že běžím a myslím si s odstupem času, že jsem si neměl nechat utéct skupinku závodníků, která se ode mně oddělila při průběhu druhým kolem. Finišoval jsem časem 4:38,6s. Famózní výkon předvedl na patnáctce Francouz Fenrich, který časem 4:09,09 suveréně vyhrál. Když jsme všichni doběhli, měli jsme toho opravdu dost. V celkovém součtu jsem obsadil 12-té místo s výkonem 7179 bodů. S výkonem jsem byl relativně spokojen, i když samozřejmě vidím velké rezervy. Doufal jsem, že bych se mohl dostat do první desítky, ale nepodařilo se, bohužel… Samozřejmost byla společná fotka a vítězné kolečko všech vícebojařů, na které se můžete kouknout ve Fotogalerii.Byl jsem rád, že jsem měl desetiboj za sebou. Po doběhu poslední disciplíny to ze mě všechno neskutečně spadlo… Zbytek mistrovství Evropy jsem si jako celá výprava pořádně užili a podařilo se mi se skamarádit s některými vícebojaři. Obzvlášť závodníci z Itálie byli hodně vysmátí… Následující dny jsem odpočíval, užíval si sluníčka dunajské pláže a samozřejmě povzbuzoval naše závodníky na stadionu. Druhý den po skončení poslední disciplíny a po vydařeném závěrečném banketu, o kterém víme všichni své, jsme doletěli českým speciálem zpět domů. Chtěl bych pogratulovat všem našim účastníkům ME, obzvláště medailistům. Nemusím snad tady vyzdvihovat jejich super výkony. Ještě jednou velká gratulace. Následující tři dny budu mít ještě volno a poté mě čeká s tátou dobrodružná výprava do daleké a divoké Skandinávie.

10.09.2009 17:01


Mistrovství Evropy do 19ti let v Novem Sadu den první

Tak, a byl tady vrchol sezóny, vrchol očekávání, na který jsem celý rok makal…Mistrovství Evropy pro mě bylo velké zadostiučinění celé práce a úsilí, které jsem dal do přípravy. Ale všechno hezky od začátku. Do dějiště šampionátu jsme odletěli dva dny před oficiálním zahájením. Letěli jsme národní letkou z letiště v pražských Kbelech do srbského Bělehradu. Let byl velmi příjemný a nemohu si na nic stěžovat, protože jsme si s Kubou Živcem zpříjemnili let hraním na psp…Po příletu jsme museli jet ještě asi hodinu a půl autobusem do dějiště a to do Nového Sadu. Již v těchto chvílích bylo nesnesitelné horko a to předpověď počasí hlásala ještě zvyšující se teploty. Ubytování jsme byli ve školních kolejích. Nebylo to špatné až do té doby, kdy jsme přišli s Adamem Pašiakem, mým spolunocležníkem, do pokoje a rozsvítili, a následně se po podlaze rozprchlo asi patnáct švábů. Jinak bylo ubytování celkem dobré až na to, že na pokojích bylo neskutečné teplo. Kolej byla umístěná asi 100m od ,,pláže“. Pláží mám na mysli rádoby písečnou pláž u Dunaje. Na stadion to bylo asi deset minut jízdy autobusem. Ve stejné vzdálenosti jsme měli i jídelnu. Den před desetibojem jsem se šel ještě rozcvičit a cítil jsem se relativně odpočatý, i když mě ještě stále trochu pobolívaly lýtka. Cítil jsem, že mám běžeckou formu, což dokazovaly moje zaběhnuté časy na třicet a padesát metrů…Zaběhl jsem si u na těchto distancích svoje osobní rekordy. Mými souputníky po následující dva dny byli oba Adamové. A to Adam Helcelet spolu s Adamem Pašiakem. Domluvil jsem se s trenéry, že ráno v den závodu již nepůjdu na snídani a spíš se nasnídám na pokoji, než abych musel dříve vstávat a jít se všemi věcmi do jídelny a poté na stadion… Časový pořad byl ustanoven od půl desáté ráno do osmi do večera. Takže jak se říká, byli jsme na stadionu od rána do večera…První disciplína si myslím, že se mi i celkem povedla, ale je pravda, že jsem na stovce tak trochu zaspal na startu a pak už jsem jen marně stahoval náskok Rakušana Dominika Distelbergera, kterému v cíli naměřili čas 10,88s, se kterým v této disciplíně zvítězil. Obsadil jsem druhou pozici a to mi trochu zdvihlo sebevědomí. Druhou disciplínou pro mě byla dálka, ve které jsem se v posední době necítil moc dobře, protože jsem se nemohl pořádně srovnat s rozběhem. To se tak trochu potvrdilo a ukázalo, že běžecky jsem připraven výborně, ale po zranění jsem nestihl dotrénovat techniku. S výkonem 706cm jsem nemohl být spokojen. Už v tuto chvíli bylo n stadionu neskutečné horko, přes třicet stupňů ve stínu. Skok daleký vyhrál Brit Gardiner v osobním rekordu 747cm.Tímto skokem si odskočil na vedoucí první příčku. Následovala koule, jedna z mých nejslabších disciplín. Projevila se zde opět moje velká nevyházenost v posledních týdnech, což mělo za důsledek nejdelší hod do vzdálenosti 12,34m, se kterým jsem mohl být spokojen, protože i tato vzdálenost patří do mého lepšího průměru. Nejdelší pokus byl změřen opět Britu Gardinerovi 15,07m, který se držel stále na vedoucí pozici. Po kouli jsme se odebrali do restroomu, kde jsme se mohli lehce občerstvit a nabrat síly. Restroom byl vytvořen z basketbalové haly, kdy pro závodníky byly připraveny žíněnky a židle. Na tomto místě jsem prožil neskutečné nervy…Předposlední disciplínou dne je výška. V rozcvičování,musím říci, jsem přímo exceloval. Nebo spíš podle svého pocitu jsem se cítil skvěle. V závodě to pro mě bylo úplně naopak. Pral jsem se skoro od základní výšky a každý skok byl naprosto jiný. Opravoval jsem napodruhé jak na výšce 189,tak i 192cm. I přes nadějné pokusy se mi následnou výšku nepodařilo zdolat. Sám sebe jsme za to proklínal. Ve výšce si vytvořil výborný osobní rekord 198cm Adam Pašiak. Vítězem této disciplíny se stal pozdější vítěz Belgičan Van der Plaetsen se svými 213cm. Od té doby již neopustil první místo. Ve výškařském sektoru panovalo vyložené palermo. Namočil jsem si kšiltovku, která byla během pěti minut uschlá jako dva měsíce nezalévaná kytka… Poslední disciplínou dne byla všemi oblíbená čtvrtka. Už v restroomu jsem byl velmi nervózní a to mělo pravděpodobně za příčinu to, že jsem ještě před během zvracel. Poté jsem se relativně uklidnil, i když druhá vlna nervozity na mě přišla po příchodu do call roomu, kde jsem viděl nervozitu na ostatních závodnících. Taky nebyli moc rádi, že musí běžet. Byl jsem nasazen do posledního, tudíž nejrychlejšího běhu. Ještě v call roomu jsem se díval na startovní listiny a výkony závodníků na čtvrtku a udivil mě osobní rekord Němce Kazmirka, který měl lehce pod 48 vteřin. Chtěl jsem si rozběhnout svůj závod a nenechat se strhnout ostatními. K tomu mi pomohla osmá dráha, do které jsem byl nasazen. Snažil jsem se rozběhnout čtvrtku uvolněně, abych ,,nevyhnil“ jako na poslední čtvrtce v Jablonci. To se mi povedlo. Při běhu jsem asi na dvoustovce vnímal Němce vedle sebe a říkal jsem si, že se ho musím držet. To se mi relativně povedlo a s výsledným časem v novém osobním rekordu 48,09s jsem byl velmi, velmi spokojen. Disciplínu vyhrál jíž zmíněný Němec za skvělých 47,11s. V poločase se na prvním místě ohříval Belgičan Van der Plaetsen s bodovým součtem 4173 bodů. Já jsem se osobním rekordem na čtvrtku vyhoupl pořadím směrem vzhůru a přenocoval jsem na pátém místě s výkonem 3974 bodů.

10.09.2009 17:01


Zdraví jako na horské dráze aneb od limitu po ME

Jednou nahoře a jednou dole… Tak by se dal charakterizovat můj zdravotní stav po splnění limitu na ME. Na předposlední disciplíně, a to v mé ,,oblíbené“ disciplíně, oštěpu, jsem si natrhl šikmý břišní sval, což vůbec nebyla příjemná záležitost. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych si vůbec mohl natrhnout tento sval…Zranění to bylo opravdu velmi nepříjemné a celková doba léčení přesáhla jeden měsíc. Po prvním týdnu jsem nemohl ani klusat, jak mě bolelo břicho. Druhý týden jsem se pomalu pokoušel běhat, ale nebylo to na víc, jak na klus. Když jsem se po třech týdnech dostala na rovinky, byl jsem nadšením bez sebe, ale sám jsem věděl, že jen při rovinkách uhýbám bolestí a tak trochu pajdám na jednu nohu… A to nebylo dobře, proto jsme museli udělat krok zpět… Tak se postupně po víkendech odčítávaly závody, na kterých bych mohl startovat…Doufal jsem, že bych se mohl připravit alespoň na MČR jednotlivců, které se konalo na pražském Strahově. To se mi povedlo, i když před závody jsem se dostal pouze dvakrát do treter. Věděl jsem, že nemohu jít nějaký krátký sprint, protože jsem se ještě stále bál toho, že by břicho nemuselo vydržet. Proto jsme po dohodě s trenéry vybrali hladkou čtvrtku. Mělo se v ní ukázat, kolik jsem ztratil díky zranění a jak na tom vlastně jsem. Doběhl jsem v čase 48,63s, což moc neodpovídalo mým představám…Ale byl jsem rád, že sval vydržel a zůstal jsem zdravý. Ne na dlouho. Po návratu domů mě přepadla nepříjemná chřipka spojená s horečkami. To znamenalo opět ústup tréninku minimálně na týden. Po týdnu jsem se začal opět trochu hýbat. Blížil se konec školního roku a vysvědčení za dveřmi. Nakonec jsem byl se svým vysvědčením celkem spokojen. Po začátku prázdnin jsem byl na tréninkovém kempu v Nymburku společně s většinou závodníků, kteří jeli na ME. Po týdnu tréninku jsem si svůj pobyt prodloužil a zůstal zde ještě další týden se skupinou Dalibora Kupky. Mezitím jsem stihl III. kolo I. ligy mužů, která se tentokráte odehrála v Mladé Boleslavi. Na stovce jsem moc neexceloval a s časem 10,97s jsem nemohl být deset dní před zahájením ME spokojen. V dálce se mi také moc nedařilo a 683cm mluví za vše. Trochu jsem si spravil chuť na dvoustovce, kterou jsem sice vyhrál za 22,10s, ale časem jsem také moc neoslnil. I když jsem měl stále ještě deset dní na přípravu, přestával jsem být velký optimista…

07.09.2009 10:00


Dlouhá odmlka a MČR ve vícebojích v Jablonci nad Nisou

Zdravím všechny návštěvníky těchto stránek. Hned na uvítanou bych se chtěl omluvit, že neaktualizuji stránky v takovém rozsahu v jakém bych chtěl. Na vině byl tentokráte výpadek z tréninku, kdy jsem nechtěl o atletice ani slyšet a posléze spíše lenost…Ale všechno pěkně popořadě. Poslední květnový víkend se v Jablonci nad Nisou odehrálo MČR ve vícebojích všech věkových kategorií. Na místo činu jsme dorazili již s předstihem a to již v pátek odpoledne, abychom měli trošku klidu. Už v pátek bylo počasí ,,na draka“, přičemž pršelo jedna báseň, byla zima a vítr tomu také moc nepřidal. Jediná výhoda byla v tom, že se bylo možné alespoň rozcvičit v hale. Největšími aspiranty na dobrý výkon byli vícebojaři v čele Adamem Helceletem, Michalem Štefkem, Honzou Solfronkem a také Vaškem Barákem. Ani v sobotu nám počasí moc nepřálo a krásně nám pršelo, přičemž byla zima, že praští. Na první disciplíně desetiboje jsem chtěl ukázat svoji běžeckou formu z předešlých dní a to se mi nakonec povedlo a finišoval jsem časem 10,82s a to si myslím, že na tamní poměry bylo celkem slušné. Už v pátek jsem si naměřil rozběh na dálku pro jistotu na obě strany, abych měl klid. Dálka byla pro mě tak trochu smolná. Hned první pokusem jsem dobře zajistil na 704cm a poté jsem se mohl více uvolnit. Bohužel druhý pokus se mi moc nepovedl a na třetí jsem se pořádně vyhecoval, pokus byl technicky zdařený a letěl určitě dál jak v první sérii, ale bohužel s přešlapem… Následovala moje slabší disciplína a to koule. Moc jsem sám sebe nepotěšil a výkonem 12,33m jsem v celkovém součtu klesl na druhou pozici za Adama Helceleta, který předvedl famózních 15,10m. Doufal jsem, že bych mohl zabodovat na výšce, ale bohužel se projevila moje ,,nevyskákanost“ z předchozích týdnů a předvedl jsem pouze 188cm a musím říci, že každý skok byl úplně jiný…A přišla oblíbená čtvrtka, která byla od začátku do konce neskutečně upracovaná a byl jsem opravdu rád, že jsem ji po posledních padesáti metrem uběhl. Čas 49,12s byl celkem slušný, ale vlastní pocit z běhu byl hrozný. Poslední disciplína skončila okolo půl osmé večer a poté jsme jeli rychle na jídlo a hurá do postele. Víceboj byl rozjetý velmi dobře a to na splnění limitu pro ME. Druhý den jsem se trochu bál překážek, ale nakonec dopadly celkem slušně, za hezkých 14,66s. Zajímavostí druhého dne bylo, že ráno nebylo na překážky ze startu do cíle téměř vidět a běželi jsme tak trochu v mlze či oparu. To můžete sami posoudit ve Fotogalerii. Následoval hod diskem a doufal jsem, že se v něm až tolik nepropadnu jako vždy… Nakonec jsem byl se svými 34,16m spokojen. V čele byl stále Adam Helcelet, který měl na kontě 14,55s respektive 39,05m. Doufal jsme, že na tyči bych mohl trochu umazat z jeho náskoku, protože trénink tyčky před mistrovstvím byl pro mě trochu povzbudivý a cítil jsem se na něm velmi dobře. Proti všem vícebojařům hrál nepříjemný déšť a vlezlá zima. Sama soutěž pro mě nezačala moc dobře, měl jsem problémy s průchody tvrdých tyčí a hrdě jsem nechtěl skákal na měkčích. To se projevilo hned na prvním soutěžním pokusu, kdy jsem tyč ani pořádně neprošel. S trochou štěstí jsem založil a postupně jsem překonával následné výšky 400,420,430cm a se štěstím i 440cm. Posléze jsem na hranici svého osobáku trochu zaváhal s volbou tvrdší tyče a bohužel jsem již nepřekonal laťku v této výši. Předposlední disciplínou byl hod oštěpem. V tu chvíli jsem netušil, že to pro mě bude tak smolná disciplína. V rozhazování jsem se cítil celkem dobře a doufal jsem, že bych mohl hodit alespoň 40m…Nestalo se…Při druhém závodním pokuse mě ostře píchlo v levém boku a tušil jsem, že asi něco nebude v pořádku. Třetím pokusem jsem již nezlepšil a v zápise rozhodčích mi zůstalo 37,99m a náskok Adama se ještě prohloubil. V této chvíli jsem s již soustředil na splnění limitu pro ME. S odstupem času nechápu, jak jsem mohl ještě zaběhnout 1500m. Přežil jsem je za 4:40,89min a konečný součet mého desetiboje činil 7159bodů. Vyhrál Adam Helcelet s výkonem 7272bodů a na stupně vítězů nás doprovodil Michal Štefek s výkonem 7083 bodů. Už dlouho se nestalo, aby se první tři borci dostali přes 7000bodů. Na konečný úsměv všech desetibojařů se můžete kouknout do již zmíněné Fotgalerie. Všichni tito borci mají mojí poklonu. V celkovém zhodnocení bych chtěl pogratulovat všem zúčastněným závodníkům, trenérům, rozhodčím a divákům, že vůbec přežili tento víkend, kdy si s námi dělalo počasí vyloženě, co chtělo. Každý, kdo dokončil víceboj si zaslouží můj respekt. V blízké době opět nashledanou.

18.07.2009 16:52


První osobní rekord sezóny aneb I. kolo I. ligy mužů a žen v Jablonci nad Nisou

Opět se spolu shledáváme na našem webu. Tentokráte už se odehrály důležitější závody, které měly otestovat mojí formu před MČR ve vícebojích. Konala se ,,národní liga“ v Jablonci nad Nisou. Letos hostuji za celek Ústí nad Orlicí. Tento víkend jsem měl v plánu startovat na hladkých sto metrů, v dálce a na dvě stě metrů. I přes nevlídné počasí, které bylo během týdne, se obloha v sobotu vyčistila a přála dobrým výkonům. Už rozběh na sto metrů pro mě znamenal posunutí osobního rekordu na 10,73s. V tomto běhu jsem si běžel krásně uvolněně až do konce. Po rozběhu jsem se ihned přesunul na dálku, kde jsem si stěží naměřil rozběh a jednou si ho celý zkusil a ihned poté soutěž začala. Prvním pokusem jsem dolétl do vzdálenosti 714cm a následně jsem se rozhodl soutěž ukončit a soustředit se na finále hladké stovky. Ve finále se mi podařilo zaběhnout čas 10,76s, přičemž jsem hodně zaostal za svými protivníky na startu a asi až po padesáti metrech jsem se dostal na jejich úroveň. Finále jsem vyhrál a už mě čekala jen jedna disciplína a to dvoustovka. V té jsem si chtěl dát pozor pouze na start, abych v něm nezaspal a rozběhl ho jako na stovku. To se mi trochu povedlo a přibližně po dvaceti metrech jsem seběhl všechny závodníky před sebou a poté už to byl boj jen s vlastními možnostmi. Ve výběhu ze zatáčky jsem se snažil co nejvíce uvolnit krok, ale zároveň držet frekvenci. Myslím si, že jsem trať spíše přeběhl a s výsledným časem 21,56s jsem spokojen. Dále se na těchto závodech hodně předvedli závodníci na 400m překážek, kde vrcholil souboj mezi jabloneckým Honzou Solfronkem a libereckým Vaškem Barákem na posledních padesáti metrech a výsledný čas byl vynikají. Kluci to zvládli za 52,87s, respektive 53,02s a klobouk dolů. Doufám, že až poběžím v konkurenci, tak svůj čas ještě o něco stlačím. Příští týden se koná první prověrka při cestě na ME do 19let a to MČR ve vícebojích, kde bych chtěl splnit limit. Doufám, že počasí vydrží a bude nám přát. Příští týden opět nashledanou.

08.06.2009 18:45


První letní test a nečekaná únava

Zdravím Vás po dlouhé době. Během posledních pár dní se toho událo celkem dost a opět bych Vám o tom chtěl něco říci. Absolvoval jsem první letní závody a to ve čtvrtek sedmého května na stadionu pražské Slávie. Tyto závody byly spíše pojaty jako trénink a to trénink velmi nepříjemný. V časovém programu jsem měl zaškrtnuty dvě disciplíny: 150m a 300m, přičemž nejdříve jsem šel 300m a asi po hodině 150m. Počasí nám přálo a bylo celkem teplo. Byl jsem nasazen do nejrychlejšího rozběhu a do druhé dráhy, takže jsem měl všechny závodníky před sebou. Myslím si, že jsem udělal menší chybu v tom, že jsem neměl až takový razantní a rychlý výběh z bloků a prvních dvacet metrů, kde mě všichni trochu odeběhli. Nakonec jsem na posledních třiceti metrech krásně ,,vyhnil“ a s časem 34,16s jsem byl spokojen, i když v koutku duše jsem myslel na čas pod 34 vteřin. V pauze mezi běhy jsem měl takovou menší krizi a jak se říká ,,volal jsem do pekel“. Na následnou sto padesátku už jsem přišel rozcvičen z předchozího běhu a opět v posledním, nerychlejším běhu, jsem tentokráte dostal šestou dráhu. Bál jsem se, abych se nezranil, což ze mě spadlo v době, kdy jsem vyběhl z bloků. Finišoval jsem za 16,17s a to byl čas, se kterým jsem byl také spokojen. Následovaly dva dny volno, ve kterých jsem měl co nejlépe zregenerovat a připravit se na první kolo krajského přeboru družstev juniorů a juniorek, které se konalo na nově zrekonstruovaném stadionu v Týništi nad Orlicí. Zde jsem startoval na 110m. překážek, v kouli a disku. Myslel jsem si, že budu připraven zaběhnout nějaký kvalitní čas, ale přišla krize po čtvrtečních závodech, kterou jsem poznal v plné míře na překážkách. Nemohl jsem vůbec běžet v mezeře a spíš jsem tříkrokový rytmus odskákal než přeběhl. S časem 15 sekund rovných jsem opravdu nebyl spokojen. Následovala líná koule, kde mi moc nepomohly nohy, protože mi po sunu snad v ani jednom vrhu nepřišly pod sebe, abych mohl z čeho začít. Nicméně jsem si zde vrhnul osobní rekord 12,99m, když zrovna tento pokus byl odhozen jen z ruky. Poslední disciplínou byl hod diskem a moje velká neznámá. I přes nespočet tréninků, kdy jsem házel daleko za 36 metrů, nejsem v této disciplíně pevný v základech. Nakonec jsem hodil pouze 33,51m a s tímto výsledkem opravdu nemohu být spokojen…Doufám, že ještě stihnu trochu potrénovat na MČR ve vícebojích, které se koná za 14dní v Jablonci nad Nisou. Příští týden mě čeká generálka na tento závod a to I. kolo I. ligy mužů a žen v tomto městě. Na programu by měla být stovka, dálka a dvoustovka. Za nedlouhou opět nashledanou.

06.06.2009 19:55


Druhá část přípravy na Kanárských ostrovech

Po dlouhém soustředění, které jsem strávili v Jihoafrické republice, jsme měli jen pár dnů na to, abychom se ohřáli v domovském prostředí, vybalili a znovu zabalili kufry, a po pěti dnech od příletu z JAR jsme opět odlétali na ostrov Lanzarote, který je součástí Kanárských ostrovů, respektive Španělska. Během té doby, co jsem byl doma, jsem toho moc nenatrénoval, protože jsem si asi přivezl z černého kontinentu střevní chřipku, která se mě držela okolo čtyř dní. Na soustředění jsme odlétali ve čtvrtek a do našeho domovského sídla v klubu La Santa jsme dorazili okolo šesté večer. Po krátké procházce kolem a skrz náš hotelový komplex, který tak trochu vypadal jako vyhlášený ,,Alcatraz“, protože tento hotel je umístěn asi tři kilometry od nejbližší vesničky a z dálky to vypadá, jako kdyby zde žila nějaká uzavřená komunita, jsme šli na večeři, která představovala velké švédské stoly se spoustou jídla. Proč hotel vypadal jako ,,Alcatraz“ můžete posoudit sami na fotkách ve Fotogalerii. Po obhlídce místního atletického oválu jsem zjistil, že tartan je vylit na holý beton, což mělo za důsledek, že už druhý den tréninku se mi ozvaly lýtka a okostice společně s achilovkou. Pokoj jsem sdílel se svým kolegou z tréninkové skupiny Pavlem Maslákem, dnes již českým rekordmanem na sto metrů. V hotelu jsme měli zajištěnou pouze večeři, takže jsme si každý den museli uvařit nějaký lehčí obídek. No, když bych to měl říct tak, jak to bylo, tak nejčastěji jsme měli vejce se slaninou na sto způsobů. Ty jsme střídali s kaší Pelupou. Třikrát za celý pobyt jsme se vydali do Alicante na větší nákup, abychom trochu ušetřili, protože místní obchůdek byl tak trochu předražený. Po prvním týdnu tréninku jsem si říkal, jak jsem na tom dobře, ale poté, den po dni, přicházela krize, která vyústila v nechtěné dny volno, protože jsme toho měl opravdu dost a bolest lýtek a okostic už se nedala vydržet. Čas, kdy jsme měli volno, jsme většinou využívali ke slunění u bazénku (voda v laguně sloužila jako ice bath) nebo jsme si oblíbili zdejší minigolf, kde jsme se snažili uhrát nejlepší skóre, což někdy vyústilo do velkého záchvatu vzteku a málem i do zlomené hole. Jinak kromě trénování jsme se ještě chtěl podívat po krásách tohoto ostrova, proto jsme navštívili pláž s lávovými kameny a následně pozůstatky pevnosti v Teguise. To byla asi jedna z mála památek společně s místním kostelem, které se nacházeli na tomto ostrově. Počasí nám moc nepřálo, každý den foukalo, na což jsem si asi po třech dnech zvykl. Tři dny pobytu bylo opravdu hnusně, kdy nepříjemně mžilo či pršelo a byla zima. Naštěstí jsem byl vybaven kulichem, abych ,,neofouk a nenachlad“, jak by řekla moje mamka a za kulich jsem byl vděčný. Tento faktor společně s tvrdostí povrchu, který jsem po třech dnech proklínal, byly asi to horší na tomto soustředění. To lepší bylo to, co jsem naběhal a tomu odpovídající časy, které jsem zaběhl. Trénovali jsme plných čtrnáct dní a myslím si, že příprava byla opravdu povedená. Společně s námi zde trénovalo mnoho dalších českých tréninkových skupin, takže nebyla krize o menší hádky ohledně volných drah či sektorů… Po návratu domů se už moc těším na první jarní závody a doufám, že si posunu hranice svých osobních rekordů a doufám, že se při první příležitosti kvalifikuji na ME do 19let v desetiboji. Již brzké shledání na těchto stránkách přeje Jarda Hedvičák junior.

06.06.2009 19:25


Soustředění v prosluněné Jihoafrické republice

Zdravím všechny návštěvníky našich stránek. Úspěšně jsem absolvoval soustředění v krásné Jihoafrické republice a prostřednictvím našich stránek bych Vám chtěl sdělit pár událostí, které se nám přihodily. Naši skupinu vedl trenér Dalibor Kupka společně s Romanem Šebrlem a mezi svěřenci patřili Pepa Karas, Slaven Dizdarevič, Jarda Růža, Petr Vaněk a já. Samozřejmě nemohu zapomenout na poslední do party a to na Pavla Albrechta a jeho zlaté ručičky, které napravily každou bolístku. Tentokráte jsem mohl porovnat dvě ideální místa pro soustředění v JAR. První místo, univerzitní město Stellenbosch poblíž Cape townu, a druhé, vyhlášené tréninkové středisko Potchefstroom, které se nachází okolo dvou hodin jízdy autem od Johanesburku. Moji cestu jsem začal samozřejmě cestou do Prahy den před odletem, to je 17tého května, protože jsem neměl nervy na to, abych se druhý den dopoledne ještě táhnul ve stresu do Prahy s obavami nad tím, jestli stihnu dojet na letiště. Takhle jsem v poklidu vše stihl. Cesta byla nečekaně dlouhá a náročná, i když jsme tentokrát odlétali z Prahy. Cestovali jsme s leteckou společností Turkisch Airlanes, která se mi zdála jako jedna z nejlepších leteckých společností, kterými jsem doposud letěl. Přestupovou destinací byl Istanbul, neboli domácí letiště právě této letecké společnosti. Do Istambulu jsme dorazili okolo šesté hodiny odpolední a náš další let měl čas odletu v jedenáct hodin večer a směřoval do Johanesburku. Dobu, která nám zbývala do odletu, jsem vyplnil pochůzkami po letišti, které nebylo tak velké a měl jsem ho projité za dvacet minut. Čekání bylo nekonečné a po čtyřech hodinách jsem se mohl umlátit nudou. Druhá část letu byla o něco příjemnější, protože letadlo do JARu bylo poloprázdné, čehož jsme okamžitě využili a obsadili téměř celou prostřední řadu a o čtyřech sedačkách. Letěli jsme přes noc, takže na mě brzo přišel spánek. Chtěl jsem se natáhnou přes dvě sedačky, ale po chvíli boje s prostřední opěrkou jsem to vzdal, protože nešla dát nahoru a to znamená, že moje spací pozice byla tak trochu hodně na pokrčený nohy a na klubíčko. I přes všechny nepříjemnosti jsem se vyspal do růžova a let mi uběhl jako blesk. Probudil jsem se po sedmi hodinách letu a poté mě čekaly už jen dvě, což už byla opravdu pohodička. Když jsem se dostali na mezinárodní letiště do Johanesburku, mohl jsem si konečně oddychnout, že stojím na pevné zemi. Do našeho konečného cíle nám ještě chyběly dvě hodiny cesty v minibuse, a to byla v porovnání s dobou letu jen třešinka na dortu. Okolo půl dvanácté jsme se dostali do našeho cílového městečka Potchefstroomu. Komplex, kde jsme byli ubytovaní, se jmenoval Astrovilla a skládal se asi tak z dvaceti malých baráčků, ve kterých byly různě velké pokoje s vlastní kuchyňkou a sociálním zařízením. Po zabydlení v našem baráčku jsem se vydal na menší obchůzku místa, kde jsme bydleli. V bezprostřední blízkosti byly hřiště na pozemní hokej a místní Akademie na tento sport. Každý den se na těchto hřištích odehrávaly zápasy mužstev z okolí a perličkou na závěr dne byl zápas univerzitního ,,A“ týmu. V tréninkovém středisku jsme měli k dispozici travnatý ovál i ovál s tartanem, poté posilovnu s ice bathem a slaným bazénkem a poté taky plavecký bazén. První dny tréninku pro mě nebyly nějak lehké, protože jsme byli ve vyšší nadmořské výšce a po každém rozklusání a vyklusání jsem byl celkem dost zadýchaný a trochu zahlcený. Hned první týden se nám s Vaňousem naskytla příležitost podívat se na Safari a posléze do zábavního centra v Sun city. To byla nabídka, která se neodmítá. Museli jsem vyjet brzy ráno, protože rezervace byla vzdálená asi dvě hodiny jízdy autem. Při příjezdu do rezervace jsem museli zaplatit minimální poplatek za vstup a pak už jsem si mohli jezdit po cestách jak jsme chtěli. Asi po deseti minutách jsem měli obrovské štěstí a viděli jsme sloní rodinku, jak přechází přes silnici asi padesát metrů od nás. Rodinka čítala velkou samici se slůnětem a poté dva velké slony. Následně jsem ještě viděli asi dalších deset slonů okolo silnice. Tímto jsem se pěkně namlsali hnedka na začátku naší cesty a doufali jsem, že v tomto duchu se bude odehrávat celé safari… Po chvíli jsem narazili… Celou hodinu jsme neviděli téměř nic, krom pár pakoňů a antilop. V tomto duchu se táhla další hodina, dokud jsme nenarazili na napajedlo, kde se scházela většina zvířat. Tam jsme viděli další rodinku, ale tentokráte to nebyly sloni ale hroši. Obrovská samice s malým hrošíkem. Po pár desítkách fotek jsme se opět rozjeli a další zastávkou mělo být molo, které bylo postaveno směrem do napajedla. Na molo jsme byli nemile překvapeni, když se asi dva metry pod námi objevil obrovský krokodýl. Krásně si tam ležel na mělčině a vyhříval se. Poté jsme ještě narazili na rodinku prasete bradavičnatého, žirafy a zebry. Jediná věc, která mě mrzí je, že jsme neviděli nosorožce… Ale na druhou stranu, kolik lidí uvidí slony ve volné přírodě na padesát metrů… Následoval další týden trénovaní a soustředění bylo za svojí půlkou. O poslední volné neděli jsem se rozhodli navštívit Lví farmu v Boskoppie. K dispozici jsme měli dvě auta, přičemž jedno bylo Romana. Museli jsme s Vaňousem poprosit Albyho, aby řídil na cestě na Lví farmu. Mým úkolem bylo vyhledat cestu a navigovat. Cestu jsem si úspěšně ,,vygoogloval“ a nakonec jsme na farmu dorazili přesně na čas, i když párkrát jsem si opravdu nebyl jist, jestli jedeme správným směrem. Ihned po příjezdu na farmu jsme byli udiveni mladými lvy, kteří se na nás dívali z desetimetrové dálky… Prý byli jenom roční, ale ve skutečnosti bych ho opravdu potkal nechtěl… Po vstupu do farmy nás jedna z průvodkyň zavedla na dvorek, kde si hrály třítýdenní lvíčátka a my jsme si je mohli pohladit. Byly jako malá koťátka s velkými bříšky a plyšovou srstí. Samozřejmě, že jsme si nafotili asi sto fotek…Následovala prohlídka celé farmy, kdy hnedka na začátku si pan průvodce nepříjemně pohrál s ročním lvem a schytal pár šrámů. Roční lev ho trochu pokousal a opřel si o něj svojí tlapu… Poté si šel průvodce obvázat zranění a prohlídka mohla pokračovat…Mohli jsme vidět dospělé lvi a lvice, tygra usurijského, geparda i leoparda a nakonec i rysa. Poslední zastávkou na celé farmě byl výběh s tříměsíčními lvíčaty. Všechny jsme si je vyfotili a nakonec nás průvodkyně protáhla mezi dráty a my jsme si je mohli pohladit a vyfotit se s nimi v náručí… Už to byl neskutečný zážitek, který vyvrcholil tím, že jsme si mohli jako jediný pohladit půl roční lvíčata, ze kterých jsem měl už tak trochu respekt. Následovala cesta nazpět a to bylo to poslední, co jsme ten den stihli. Další týden tréninku a já už jsem začínal mít tréninku plné kecky… Na celém soustředění jsme ve skupině neměli žádný problém a musím ocenit, že se všechno povedlo. Zpáteční cesta byla nečekaně dlouhá, ale musela se přežít… Doma jsem byl pouze na pět dní, protože následující čtvrtek jsem odlétal na soustředění na Kanárské ostrovy. V nejbližší době bych chtěl aktualizovat Fotogalerii, kde bych se s Vámi rád podělil o moje fotky z JAR. Doufám, že se ozvu co nejdříve, do té doby nashledanou.

03.05.2009 22:12


První jarní příprava

Zdravím Vás opět po delší pauze. Uběhlo pár týdnů od posledních zimních závodů a na řadě je jarní příprava na dlouhou letní sezónu. Po posledních závodech jsem měl týden volno a poté jsem začal pomalu s přípravou. Ze začátku probíhala příprava v pořádku, zdraví drželo. Po dvou týdnech intenzivního tréninku přišly první problémy. Na jednom z tréninků překážek jsem si přivodil nepříjemné zranění kotníku. Stalo se to na napodobovacích cvičeních na překážkách, kdy jsem špatně odhadl své síly a přivodil si nepříjemné lehké zranění vnějšího kotníku, které mě vyřadilo na pět dní z tréninkového cyklu. Během dalšího týdne jsem mohl posilovat pouze vršek. Po týdnu jsem už kotník téměř necítil, tak jsem začal s tréninkem. Na třetím tréninku po zranění jsme šli rychlost a myslím si, že jsme s trenérem asi špatně zařadili skladbu tréninku, protože na tomto tréninku jsem si zbytečně přivodil zranění zadního stehna což mě znovu vyřadilo na pár dní z tréninku a poté jsme museli opět pomalu začít s tréninkem. V tu dobu už se pomalu blížil termín soustředění v JAR se skupinou Dalibora Kupky a já se obával, abych byl v pořádku. Doufám, že už jsem si vybral všechny zranění na začátku přípravy a d že už mě dále nebudou omezovat…

03.05.2009 22:11


Jarní prázdniny v okolí Manchesteru

Zdravím Vás po delší době opět na našich stránkách. Znovu se toho za těch pár týdnů událo celkem mnoho a chtěl bych Vám o tom něco říci. Hned po MČR jednotlivců v Praze jsme s tátou odletěli do Velké Británie, kde jsme navštívili mojí sestru Adélku. Let nebyl zrovna jeden z těch nejlepších, i když jsme měli relativně dobrá místa, tak mě občas chytla křeč do stehna po náročném programu druhého dne mistrovství ČR. Naštěstí cesta netrvala dlouho a po necelých dvou hodinách jsme přistáli na letišti v Manchesteru. Bydleli jsme u Adélky v bytě a postupně jsme poznávali okolí. První den jsme navštívili centrum průmyslového Manchesteru a musím uznat, že toto město nemá podle mě moc historickou tradici a zažilo největší rozkvět za dob průmyslové revoluce, což je znát na každém kroku… Budovy, byty, domy jsou zde stavěny zejména z cihel a není zde vidět žádná omítka nebo něco v tom smyslu. Cesta do centra nám trvala okolo půl hodiny jízdy autobusem. Během jízdy jsme projížděli okolo fotbalového mega stánku místních United a dokonce v den zápasu jsme zažili nápor padesáti tisíců fanoušků, kteří se hrnuli na stadion na zápas s Wigamem. Druhý den jsme cestovali vlakem do hodinu a půl vzdáleného Liverpoolu, který mě na úkor Manchesteru opravdu uchvátil. Viděli jsme historické centrum spolu se dvěmi monumentálními chrámy, poté Albert dock, významný přístav na cestách anglických lodí ke koloniím. Liverpool je opravdu hezký, působil na mě dechem jak průmyslu, tak dotekem zámořských plaveb a zároveň rodištěm legendárních Beatles. Následující den jsme navštívili anglický národní park Lak Distrikt, kam jsme dorazili po dvou hodinách jízdy vlakem. Konečnou stanicí bylo městečko Windermere, odkud jsme vyšli dobýt nejvyšší horu oblasti. Bohužel, to se nám nepovedlo z důsledku nedostatku času, protože jsme se museli vrátit do čtyř až pěti hodin zpět do Windermere. Po těchto třech dnech jsem byl opravdu unavený, tak jsme si dali na jeden den volno. Naneštěstí během dne volna celou dobu pršelo, takže jsme měli opravdu štěstí. Volno jsem vyplnil nakupováním v místním Shopping Mall. Poslední den jsem se rozhodli vyrazit do bližšího národního parku High Peak. Národní park se rozkládá asi půl hodiny cesty od Manchesteru a je to přírodní rezervace založená na rašeliništích. Nejdříve jsme se museli vydrápat na náhorní plošinu a poté jsme viděli rozsáhlá rašeliniště od nevidim do nevidim. Byly opravdu obrovský a obklopovala je nádherná příroda. Tady jsme také poznali typicky anglické počasí, kdy chvilku svítilo sluníčko, pak mlha a nakonec déšť a vítr. Tak jsem završili náš výlet do Anglie. Fotky z našeho výletu můžete najít ve Fotogalerii. Po návratu domů jsem pomalu začal s tréninkem. Po týdnu jsem si přivodil lehčí zranění úponu kotníku, kdy jsem nešikovně upadl při cvičení na překážkách. Proto jsem musel vynechat trénink dolní části těla do neděle, kdy jsem začal pomalu klusat. Následující úterý jsme udělali s trenérem školáckou chybu a místo pomalého začátku jsem šli na starty z poloh a šedesátky. Na druhé šedesátce mě nepříjemně potahalo stehno, takže jsem okamžitě ukončil trénink a odjel domů a poté následně za Mudr. Neumannem na vyšetření. To naštěstí neprokázalo nějaká vážnější poranění, i když jsem musel opět vynechat trénink dolních končetin téměř na týden. Ve středu 18tého března odlétám se skupinou Dalibora Kupky na soustředění do afrického Potchefstromu, kde budeme po dobu tří týdnů. Pokusím se odtamtud ozvat a do té doby nashledanou.

17.03.2009 14:13


1 |2 |3| 4 |5 |6 |7 |


TOPlist

327824272 327-824-272

Štegy 2007-2009