Moje první zkušenosti v kategorii dospělých

Rok se sešel s rokem, překážky jsou opět o něco vyšší, koule s diskem pěkně ztěžkly a jsou tady moje první měsíce v kategorii dospělých. Musím si začít pomalu, ale zároveň rychle zvykat na to, že už nejsem junior ani mládežník a dalším kategorií může být akorát ta veteránská…Snažím se s tím co nejlépe vypořádat, ale není to lehké. Překážky byly na začátku přípravy opravdu pekelné. Ani v koutku duše, jsem si nemohl představit, že bych byl schopen naběhnout na první vysokou překážku v plné rychlosti. V tomto ohledu mi velmi pomohla přítomnost na trénincích jak Romana, tak Standy Sajdoka. Běhali jsme spolu náběhy a to mi nedávalo žádnou šanci na zaváhání. Musel jsem prostě běžet, protože jsem nechtěl dostat od Romana na ,,prdel“. Přece jenom je o sedmnáct let starší a stále více je mojí motivací. Postupně jsem si uvykl a nyní už mi ani vysoké překy nepřipadají vysoké, jen normální. Prvním časem sezóny 8,36s na 60m překážek ve Stromovce jsem začal éru dospělých. V tuto chvíli jsem pomyslel a stále myslím na stlačení výkonu zas o něco níže ke hranici 8,20s. Když se mi to povede a nikdo mě nerozhodí tím, že dostanu loktem na první překážce, tak by to mohlo i dopadnout. Druhou disciplínou, která se pro mě letos změnila, je koule. Váha plných 7,26kg je fakt síla. Jen si to zkuste jenom zvednout, natož si s tím zkuste vrhnout… Alespoň máte představu, jak to se mnou hází uvnitř kruhu. Pro mě to znamenalo obrovský skok, protože jsem, jak mi často říkají ,,vícebojařské nedochůdče“. Na kouli jsem se systematicky připravoval i v posilovně, kdy jsem trochu zesílil a poté taky na ovále, kde jsme se snažili vrhat co nejvíce. Pokud to šlo, tak jsem na soustředění vrhal minimálně dvakrát za týden. Díky tomu se začáteční výkon jen zlepšoval. Poprvé jsem vrhl deset a půl metru. Na konci soustředění to bylo již 11,20m, přičemž na kratším mezi svátkovém soustředění jsem vrhl už 11,80m. Tento výkon potřebuji jen zopakovat v závodě a bude to velmi slušné zlepšení vůči tomu, že jsem se šesti kilovým náčiním vrhl pouhých 12,99m.

11.02.2010 17:23


Podzimní soustředění v Jihoafrické republice

Na konci listopadu jsem se již potřetí vydal na soustřední do JAR se skupinou Dály Kupky. Měli jsme namířeno do Potchefstroomu, kde jsme byli i během jarní přípravy. Naší skupinu tvořil již zmíněný trenér, Roman Šebrle, masér a fyzioterapeut, lamač kostí Pavel Albrecht, čtvrtkaři Petr Vaněk a Richard Svoboda a nakonec překážkář Standa Sajdok. Cesta na černý kontinent je jako vždy pekelně dlouhá. Navíc již v Praze letadlo nabralo dvou hodinové zpoždění. I když je asi jedno, kde čekáte, jestli v Praze nebo Istanbulu, kde jsme přestupovali. Druhá část letu je o něco nepříjemnější, protože jedenáct hodin v sedadle není zrovna košér. Přežili jsme tak jako tak, tak si nemám na co stěžovat… Počasí nám krásně vyšlo, každý den bylo okolo pětadvaceti až třiceti stupňů Celsia a někdy dokonce rtuť teploměru vyšplhala na pětatřicet stupňů ve stínu. To už bylo trochu nepříjemné a člověk se začal i potit…Překvapili mě každodenní odpolední lijáky, kdy se temná mračna přihnala v rozmezí dvaceti minut a takovou bouřku jsem snad nikdy neviděl. Blesky lítaly na všechny strany. Naštěstí se průtrž mračen vypršela během půl hodiny a zanedlouho vysvitlo sluníčko. Tentokráte jsme měli během přípravy udělat více objemu než na jaře a trochu zvýšit kvalitu posilování. To se nám, si myslím, že povedlo. Trochu jsem zesílil, ale moje váha zůstala na stejné hodnotě. Poprvé jsem si na soustředění obtěžkal mužskou kouli a jak to tak vidím, tak to nebude jen tak, to už bude chtít i trochu síly. Každopádně deset a půl metru v prvním tréninku není zas tak špatné. Od té doby jsem přidal ještě metr a když se koule zastaví u hranice dvanácti metrů, budu velmi spokojen. Kromě trénování jsem toho bohužel už moc nestihl. Jednou jsem navštívil lví farmu, kde jsem si mohl pohladit malého dvouměsíčního geparda a tříměsíční lvíčky. Na jejich památku jsem si přivezl pěkných pár škrábanců, které mně ze štědrosti nadělili. Farma byla vzdálená asi hodinu jízdy měsíční krajinou od Potchefstroomu. Během jízdy vidíte akorát vytěženou zeminu jak je úhledně navežena do různých kup téhož tvaru, aby za dvacet let nebylo poznat, že jde jen o vytěženou zeminu. Lví farma byl to moc krásný zážitek, ale bohužel jsem na nemohl navázat na jarní návštěvu farmy, kde se mi líbilo mnohem více. Letos poprvé jsem se dostal s klukama na golf. Teda nejprve jsem byl jen odpalovat a pak jako fotografové jsme s Vaňousem doprovázeli kluky na 18ti jamkových hříštích. Krása hřiště se asi nedá ocenit, navíc jedno z hřišť bylo jako Jurský park. Na Hřištích se pohybovali zebry a antilopy. Další věcí, které jsem si letos užíval mnohem více bylo grilování. Každý druhý až třetí den jsme si kupovali pořádné flákoty masa, které jsme si navečer grilovali. Občas tam proběhl i nějaký ten bůček nebo kotletka. Třináctého prosince jsem oslavil svoje narozeniny a na tuhle oslavu nikdy nezapomenu… Bohužel soustředění uteklo jako voda a po dvaadvaceti dnech jsme byli opět na cestě na letiště. V letadle už nám zbyly jen vzpomínky na další skvěle vydařené soustředění ve slunné Jihoafrické republice.

11.01.2010 17:02


Malé jubileum našich stránek

Zdravím návštěvníky našich stránek. Chtěl bych Vám všem, kteří navštěvují tyto stránky a těm, kteří se na jejich tvorbě podílejí, poděkovat za to, že sledujete s menší či větší pravidelností naše stránky. Před pár dny přesáhl počet návštěvníků hranici 15 000 od jejich založení. Počátky těchto stránek se datují do roku 2007 a od té doby se je snažím pravidelně aktualizovat a podávat Vám nové zprávy jak z mého atletického života, tak celé atletiky. Doufám, že nám nadále budete nakloněni tím ,že budete sledovat naše stránky.

08.12.2009 20:16


Náš výlet na sever Evropy neboli Eurotrip během dvaceti dní část III.

Počítal se dvanáctý den naší výpravy a dneska jsme měli pořádně provětrat naše kola. Dorazili jsme časně ráno k vyhlášené cestě Ravallvegen v národním parku Hardegervidda. Dnešní ráno nebylo jedno z nejlepších, i přesto jsme se na výlet hodně těšili, protože to bylo vyvedení z našeho pěšího stereotypu. Dopoledne se nám krásně vyčasilo, ale stejně jsme byli oblečení téměř jako na severní pól. Nejvyšším bodem bývalé železnice nám měl být bod o nadmořské výšce 1343m a zároveň nejvyšší norská železniční stanice a výšce 1222metrů nad mořem, přes kterou se stále převážejí cestující.. Jelo se po relativně dobře udržované šotolinové cestě, která zároveň sloužila jako přístupová cesta místních chatařů. Čím jsme byli výš, tím se cesta zhoršovala, ale pořád se po ní dalo krásně jet. Po asi dvou hodinách jízdy do kopce jsme dojeli k již zmiňované stanici a naskytl se nám krásný výhled na nedaleké jezírka a modré ledovce. Navíc byly ledovce nasvíceny sluníčkem, které ještě dolaďovalo nádhernou scenérii. Nemohli jsme zapomenout na spousty fotek. Výlet se nám moc povedl a byl to jeden z nejlepších zážitků celé naší výpravy. Původně náš výlet měl být delší, ale zkrátili jsme ho, protože bychom museli jet na dva dny a to už se nám moc nechtělo. Zpět jsme jeli asi hodinu pořád z kopce a k autu jsme dorazili utahaní jako koťata. Každodenním pravidlem byly podvečerní průtrže mračen, které nás každý den zastihli naštěstí v době, kdy jsme se přesouvali za dalším dobrodružstvím. Bergen, to byl cíl dnešní cesty. Od bodu, kde jsme přespávali, jsme to měli do tohoto města asi půl hodiny jízdy, takže jsme nebyli nuceni tak brzo vstávat a trochu se i vyspat. Ačkoli to nebyl hlavní problém. Největší problém byl s parkováním, poněvadž jsme nemohli nikde nemohli nechat auto. Při příjezdu do Většiny norských velkých měst se platí mýto za vjezd do centra a vnitřních oblastí. Nakonec to odneslo velké nadzemní parkoviště, kde jsme si neuvědomili, že máme za autem kole a po podjetí první traverzy jsme krásně očesali řidítka… Berany na tátově kole byly otočeny na druhou stranu a zadní kolo mělo obrovskou osmičku a bylo nepojízdné. Tím se celý den úplně zhatil, protože jsme byli oba jak naštvaný, tak já jsem byl navíc celý rozklepaný, protože jsem řídil při tomto incidentu. Bergen je krásné město s velkou tradicí a jeho staré dřevěné přístavní baráčky se nacházejí na seznamu památek Unesco. Největší atrakcí je zdejší rybí trh, ze kterého se mi udělalo trochu nevolno, takže jsem se musel jít trochu projít. Navštívili jsme i zdejší tvrz a velké kostely. Později při příchodu jsme museli vykoumat, jak dostat kola ven bez toho, aniž bychom je znovu očesali. Narvali jsme je do kufru a nasadili je za auto až asi po dvaceti najetých kilometrech za Bergenem. Po vyčerpávajícím dnešním poznání tohoto krásného města jsme se ,,ubytovali“ na parkovišti přímo nad jedním z mnoha fjordů, přičemž jsme měli za zády jablečné a višňové sady a proti nám se tyčili vysoké výběžky s ledovci… Co dodat na lepší počátek spánku…

19.11.2009 15:58


Náš výlet na sever Evropy neboli Eurotrip během dvaceti dní část II.

V Trondheimu jsme navštívili nejprve přístav a centrum a posléze náměstí a kostel. V jedné z jeho venkovních částí jsou uschovány norské korunovační předměty. Zároveň se v tomto kostele korunují norští králové. Pohled z vrcholu kostelu byl úchvatný a mohli jsme s tátou vidět celé město jako na dlani. Oblíbil jsem si všechna norská města, které jsme navštívili. Tyto města opravdu žijí. Lidé chodí běhat a nikde jinde jsem neviděl tolik lidí, kteří by jezdili na kolech jako zde. Po návštěvě Trondheimu jsem se vydali do hor a fjordů. Téměř každý den jsem jeli po fjordech, do kterých se neúprosně zařezávalo moře. Byly to obrázky jako vystřižené z časopisů. Při jedné cestě jsme zjistili, že budeme muset jet objížďkou…Pro upřesnění v Norsku znamená objížďka asi dvě stě padesát kilometrů navíc. V průběhu naší objížďky jsme zjistili, že rozhodně nemusíme litovat, protože to,co jsme viděli bylo neuvěřitelná scenérie. Jeli jsme podél fjordů v době, kdy zapadalo slunce a pohledy, které se nám naskytly byly naprosto úchvatné Jedním z mnoha cílů byla pro nás Cesta Trollů. Cesta Trollů je jednou z největších turistických atrakcí v celém Norsku. Je to silnice, která se zařezává jako horská pěšina do skály a serpentinami se škrábe nahoru do sedla. Asi uprostřed tohoto výstupu se nachází most přes vodopád, který je kamenný a naprosto impozantní. Na cestu jsme vydali brzo ráno, abychom se nemuseli tolik vyhýbat autům či autobusům, které na tuto trasu každodenně míří. Měl jsem tu čest a táta mě nechal řídit, takže to pro mě byl další zážitek za volantem. V sedle, na kterém končí cesta se nachází pár skanzenů a je tu i možnost se kouknout do hlubin údolí z nově vybudované vyhlídky. Na vrcholu Cesty Trollů jsme se rozhodli, že si den trochu zpestříme a půjdeme se podívat na ledovec, který jsem viděli od zaparkovaného auta. Samozřejmě jsme si nejdříve museli dát menší sváču a to čerstvě koupený sobí salám, který vypadal trochu tmavěji než náš trvanlivý salám a měl takovou osobitou chuť. K tomu samozřejmě norský tmavý chleba za šedesát korun a hnedle mně bylo více do chuti. Po sváče a asi po hodině cesty strmě nahoru jsme se dostali k menšímu ledovcovému jezírku a k průzračně modrému ledovci. Nečekaně jsme se chtěli dostat co nejblíže, proto jsme přebrodili kousek výtoku ledovcového jezera, který byl studený jako led štrádovali jsem si to blíž a blíže. Nakonec jsme se dostali téměř pod ledovec a to bylo pro nás velké zadostiučinění. Když jsme se dostali nazpět k autu měli jsme namířeno k fjordu, který je zaznamenám na seznamu Unesca a jmenuje se Geraingerfjord. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože jsme se dostali na trajekt, který jezdí jen dvakrát denně a to celkem náhodou. Nejprve jsme chtěli pouze přeplout jeden z fjordů, abychom se přiblížili již zmíněnému fjordu, kam bychom dojeli autem po pevnině a následně bychom si zaplatili vyhlídkovou loď a jeli se kouknout na vyhlášený vodopád Sedmi Sester. Naštěstí jsme tuto cestu neabsolvovali, protože jsme stihli již zmíněný trajekt, který obeplul jeden horský zářez do fjordu a cílovou stanicí bylo město Gerainger, který leží v cípu stejnojmeného fjordu. To znamenalo, že jsme viděli celý fjord a vodopád rovnou při jednom a ještě jsme si u toho krásně odpočinuli. Fjord byl opravdu velmi krásný, včetně všech vodopádů. Na cestě jsme potkali dvě velké zaoceánské parníky, ve kterých se lidé procházeli po balkónech jen v županech jako by se nechumelilo… Ve městě jsme si koupili nezbytně potraviny a opět jsme se škrábali z nadmořské výšky nula do téměř jednoho kilometru. Pěkně mě přitom zaléhaly uši. Přenocovali jsme na horském parkovišti v obklopení vysokých hor a ledovců. Další den a jedním z mnoha výletů byl výlet k ledovci, na který jsme se mnoho těšili. Šli jsme nakonec na jednu z menších větví celého ledovce. Jen přiblížení pod kopec, který byl základem pod ledovcem a ledovcovým jezerem nám trvalo dvě hodiny chůze. Následně jsme se šplhali další dvě hodiny do kopce a poté jsme viděli náš ledovec. Měl takovou zvláštní modrou barvu a úplně mě uchvátil…Chtěli jsme se dostat k němu co nejblíže, ale to nebyl moc dobrý nápad. Šli jsme po kamenném suťovisku, až jsme se dostali k hladké skále, kterou zpracoval odtávající ledovec. Byla hladká jak dětská prdelka a nedalo se na ni pořádně jít. Nahoru se šlo dobře, ale dolů to bylo hrozný…Párkrát nám uklouzla noha a uvolněné kameny jen žbluňkly do vody. Byl to velmi nepříjemný pocit. Pocit, který máte, když se může něco vážného stát. Naštěstí jsme to včas otočili a šli nazpátek. Protože kdyby nás v tomu kamenném pekle zastihla bouřka, tak bychom byli ve velmi nepříjemné situaci… Večer jsme trávili v kempu u blízkého jezírka, ve kterém jsem se musel povinně vykoupat, protože mi nebylo uděleno deset norských korun na pět minut teplé sprchy…Pešek. Tzn. Koupačka v jezeře jako žiletky. Také jsme navštívili národní park Besegen, kde jsme si zašli nevědomě turistickou časovku. V každém průvodci se píše, že tuhle trasu by měl absolvovat každý Nor alespoň jednou v životě. Časovku proto, že v mapách se vzdálenost, kterou jsme ušli, hodnotí jako sedmihodinová, ale my jsme ji museli jít za tři a tři čtvrtě hodiny, protože jsme chtěli jet nazpátek lodí. Loď jsme nakonec stihli, ale následující dny jsem byl pěkně vyřízený. Kdybychom loď nestihli, museli bychom jít další čtyři hodiny podél jezera nazpátek. Takže když se časový limit menšil a menšil přímou úměrou jsme zrychlovali a zrychlovali… Prostě peklo. Poté, co už jsme seděli v lodi, jsme si konečně mohli pořádně oddychnout, že to máme za sebou…Večer následovala opět koupačka v ledovcové říčce, takže žíly se mi stáhly opět na minimum. Večer jsme se museli opět trochu přiblížit našemu dalšímu výletu, tak jsme ujeli dalších cca. 200km. Dnes jsme se jen posouvali a hlavním cílem byl jeden z mnoha norských ,,Špindlů“. Dnes jsem rezignoval, protože počasí nebylo nějak zvlášť dobré, decentně mžilo, takže jsem si dal odpočinek, uvařil jsem si kafíčko a početl jsem si v knížce zatímco táta jezdil okolo zdejších jezírek Buratnet a Stotswatnet a mechových brlohů. K večeru jsme nečekaně popojeli, abychom mohli zítra absolvovat jeden z nejlepších výletů a to výlet na kolech podél nejvyšších bodů železnice Oslo-Bergen.

19.11.2009 15:58


Náš výlet na sever Evropy neboli Eurotrip během dvaceti dní část I.

Po mistrovství Evropy do 19ti let jsem měl pár dní volno, abych nabral sílu a trochu si odpočinul…V těchto dnech jsme společně s mým tátou dávali do kupy auto, které táta tak trochu přestavěl, aby se v něm dalo spát. Samozřejmě jsme byli na velkém nákupu, protože jídlo nebylo zajištěné v rámci zájezdu. Moje pozdější role kuchaře mě opravňovala k tomu, abych vybíral suroviny, které se nám budou co nejvíce hodit, tzn. pětikilový pytel cibule, česnek, konzervy atd…. Prostě jen to potřebné.Tato příprava směřovala k nejbližším dnům a to na naši dovolenou ve Skandinávii a převážně v Norsku. Na cestu jsme se vydali 28.července v brzkých ranních hodinách. Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a už jsme byli na hranicích. Byl jsem rád, že jsem si stihl do této doby udělat řidičák, i když jeho platnost měla v tu dobu pouhé dva měsíce, tak ,,výlet“ měl být pro mě řidičskou školou života. První den jsme se dostali až na Rujanu, kde jsme se ještě po příjezdu vykoupali v moři a později přenocovali v autě. Také jsme zde objevovali velké majáky a vysoké pobřežní skaliska. Byla to naše první noc v autě a musím říci, že to nebylo až tak hrozné, jak jsem si myslel. Spíš se mi zdálo, že to bylo pohodlnější než třeba postele v Srbsku… Druhý den časně ráno jsme jeli na trajekt z německého Sassnitz do švédského Trelleborgu. Plavba trvala okolo tří hodin, takže jsme se stihli krásně nasnídat a samozřejmě pozorovat okolí. Poté, co jsme se dostali na suchou zem, naše trasa směřovala směrem na sever podél pobřeží. Následně se pomalu začala stáčet k východu ke dvěma největším švédským jezerům Vannern a Vatern. Celý den jsme byli na cestě, proto jsme se navečer ubytovali v jednou kempu, který byl trošku zapomenut civilizací, protože byl postaven daleko od hlavní silnice a přivedla nás k němu pěkně děravá polňačka. První, co jsem z tohoto kempu viděl, byla zebra. Opravdu jsme viděli zebru v tom nejhorším počasí, jaký mohlo být. Nebylo nějaké teplo, spíš vlezlá zima, déšť a nepříjemný vítr. Zároveň mě na Švédsku udivovalo to, že i v té největší díře měli čtečku platebních karet a tím myslím i náš kemp, kde jsme se ubytovali. Naschvál jsme si nevyměnili žádné švédské peníze a spoléhali jen na kreditní kartu. To byl náš druhý den cesty. Během dalšího dne jsme se přesunuli do Norska a dali si výlet na kole. Auto jsme zanechali u jednoho z menších švédských jezer, které by u nás představovalo suveréně největší rybník či jezero nebo přehradu. V Norsku je většina cest soukromých, takže se nemůžete divit, že když uhnete z hlavní silnice, tak většinu cesty pojedete po štěrkových či šotolinových cestách, které jsou zpoplatněny mýtem, které se vybírá díky vaší dobré vůli u závory, která se dá bez námahy otevřít a zavřít. Jako naschvál jsme museli první den na kolech krásně zmoknout a to až na kost. A jak jsme dorazili k autu, tak přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Během těchto dvou dnů jsme se naučili, že počasí ve Skandinávii je nestálé jako česká politika. Následující dny jsme měli namířeno do nejsevernějšího cíle naší výpravy a to do Trondheimu. Výše jsme už nejeli, protože jet na Nord Cap nám připadlo trochu zbytečné…Na cestě do Trondheimu jsme ještě navštívili Lillehamer, kde jsme si prohlédli skanzen Maihaugen, kde můžete vidět historické stavby Norska skrz století. Od obyčejných dřevěných chatek přes poštu a nádraží počátku dvacátého století a domů z padesátých a šedesátých let po současnost. Skanzen byl nádherný. Posléze jsme se přesunuli do muzea olympijských her, které bylo vytvořeno v útrobách místní hokejové haly. Největším překvapením v tomto městě se pro mě stalo Mistrovství Norska v atletice, které jsme náhodně zastihli na zdejším stadionu. Byla radost porovnat konkurenci v ČR a zdejší. Například na krátké překážky zde v mužské kategorii nastoupilo pouze pět závodníků. Po návštěvě závodů a shlédnutí olympijských skokanských můstků a prohlídce města jsme se ubírali už jen na sever do Trondheimu. Po cestě jsme se ještě zastavili u města Otta, nad kterým jsme vjeli do našeho prvního národního parku. Zde jsme měli na programu zdolat jeden dvou tisícový vrchol. Zprvu jsme vyjeli asi do výšky tisíc metrů autem, přičemž jsme se dále přiblížili vrcholkům půl hodinovou jízdou na kole a nakonec jsme vyrazili na vrchol po svých. Byla to velmi náročná túra a když jsme se vrátili k autu, měl jsem opravdu dost. Po první horské zkušenosti jsem zjistil, že na norských horách nepotkáte nikoho jiného než domácí Nory a Čechy. Odměnou za výšlap byl nádherný výhled z vrcholků na okolní hory. To se pak člověku zdá, že je v přírodě úplný nic… Příští den jsme se opět přesouvali a tentokráte nám nepřálo moc počasí, byla nepříjemná mlha, zima a mžilo. Byli jsme v okolí městečka Dombas, kde se nachází vyhlášený norský skanzen plný Trollů, sobů a věčných pohádek. Nemohl jsem odřeknout tuto návštěvu, když bylo ten den zrovna takové počasí. Po nakoupení pár suvenýrů jsme se popojeli kousek do ,,středozemí“ a do norské ,,náhorní plošiny“. Zde mě táta vytáhl i přes mojí nechuť na kratší výlet po ,,lišejníkových polích“. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslel, protože jsem poznal znovu něco jiného z norské přírody. Navečer jsme jeli směrem na Trondheim a přenocovali v kempu na pobřeží asi dvacet kilometrů od tohoto města. K večeru se nádherně vyjasnilo a to přímo vybízelo k focení fotek moře při západu slunce, které táta samozřejmě vyfotil, protože já jsem měl zatím plné ruce s vařením. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme ten večer měli výborné bramborové knedlíky z prášku s osmahnutou cibulkou a masem z konzervy. Předtím byla servírovaná polévka Přidej vejce. V tomto, nebo podobném duchu se odehrávala většina našich večeří. Poté následoval čajíček či kafíčko a úprava fotek nebo čtení a hlavně odpočinek.

19.11.2009 15:56


Soustředění ve Vysokých Tatrách

Opět Vás zdravím na našich webových stránkách. V polovině října jsem odjel na čtrnácti denní soustředění ve Vysokých Tatrách. Přesněji do hotelu Fis u Štrbského plesa. Na soustředění jsem byl jako sparing partner Romana Šebrleho. Myslím si, že se soustředění velmi vydařilo, hodně jsem naběhal a zároveň i naposiloval. První dny byl okolo plesa nepříjemný udupaný sníh, takže se nedalo ani pořádně běhat. Poté, co sníh roztál jsme už nebyli ničím limitování a mohli jsme běhat jako za mlada. Z počátku jsem měl velké problémy s dechem, že jsem prostě nestíhal dýchat, i přes to, že nohy by běželi až nevím kam…Myslím si, že jsem si asi nemohl zvyknout na nadmořskou výšku, na kterou jsem si po pár dnech nakonec zvykl. K regeneraci jsme využívali saunu a také jsme párkrát využili služby popradského Aquacity či termálních pramenů v Bešeňové. To byla ta příjemnější část. Také jsme chodili na túry a zdolali jsme Rysy a několikrát jsme došli na chatu pod Soliskom. Chtěli jsme pokračovat alespoň na Predné Solisko, ale bohužel jsme ho nedosáhli, protože cesta nebyla prošlapaná a bylo tam velmi mnoho sněhu. Po prvním týdnu jsem se cítil relativně svěže. Krize přišla až ve druhé polovině soustředění. Nejvíce mi v těchto dnech dávala zabrat posilovna, kdy jsem nebyl zvyklý zvedat vyšší váhy a kruháče, které jsme tam dělali, mi dávaly pekelně zabrat. Po návratu domů budu trénovat tři týdnu doma a zároveň v Praze a po třech týdnech odlétá naše skupina na soustředění do JAR.

15.11.2009 20:40


Semifinále a Finále MČR družstev juniorů

Měl jsem před sebou poslední dva závody celé sezóny a byl jsem rád, že už to jsou opravdu poslední závody. Semifinále se konalo v Turnově a měl jsem se představit na disciplínách 100m, dálka a moje premiéra na 400m př. Po příjezdu do Turnova nás přivítalo krásné slunné počasí a bezvětří, které vybízelo k velmi dobrým výkonům. Navíc v Turnově je rychlé Mondo, tak jsem doufal, že bych mohl předvést nějaké slušné výkony. Rozběh na sto metrů jsem si pohlídal a hladce jsem postoupil do finále, kde měl být můj největší soupeř Martin Říčař. Doufal jsem, že bych se s ním mohl poprat a první příčku, ale bohužel jsem trochu zachrápl na startu a ztrátu jsem posléze už nedohnal. Odměnou mi byl alespoň čas pod jedenáct vteřin (10,95s). Mezi rozběhem a finále na sto metrů jsem stihl ještě skočit dvakrát do dálky a delší ze dvou pokusů měřil 674cm. S tímto jsem obsadil opět druhou příčku a už mě čekala jen čtvrtka překážek, ze které jsem byl hodně nervózní, protože to byl moje premiéra na této distanci. Byl jsem moc rád, že se na mě přijel kouknout Dála Kupka, se kterým jsem na tuto disciplínu trénoval po zbytek podzimní sezóny. V rozcvičování se samozřejmě projevila moje nervozita a ani jednou mi nevyšla první překážka. Když už mi vyšla, tak jsem se málem rozsekal… V závodě jsem si v blocích řekl, že musím k první přece co nejvíce natahovat,aby mně to vyšlo…Stalo se tak a bylo to ok až do páté překážky, kde se měnil rytmus ze 14ti kroků na 15 kroků. Od této překážky jsem začal bourat jednu za druhou…Prostě peklo. Navíc, myslím že, na sedmé překážce jsem šel už na 17 kroků a vůbec mi to nevycházelo navíc jsem dost zakopl o osmou překážku, která mě tak rozhodila, že jsem to téměř neustál. To mělo za následek, že jsem při svém manévrování vyšlápl ze dráhy. Poté už jsem závod doběhl, aby se neřeklo…Ani nevím, kolik byl výsledný čas, protože jsem byl velmi zklamán. Do šesté překážky, do které jsme běhali na tréninku, bylo všechno v pořádku ,ale poté jsem nevěděl,co mě čeká a takto to dopadlo… Poslední disciplínou dne jsme měli štafetu. Na druhém úseku jsem dostával kolík na předních místech a tak jsem ho i předal na třetí úsek. Byl to boj až do cílové šachovnice a nakonec to pro naši štafetu skončilo stříbrně. O prsa nás ,,zařízla“ štafeta AC Syner Turnov. Společně s nimi jsme postoupili do finále MČR družstev, které se konalo další týden v Pardubicích. Bylo tady finále a poslední moje závody pro tento rok. Představil jsem se na stejných disciplínách jako minulý týden, přičemž jsem doufal, že zaběhnu lepší výkon zejména na čtvrtce překážek, ve které jsem byl minulý týden diskvalifikován… Ve finále se počítal každý bod. Na stovce jsem si pohlídal postup do finále a zároveň jsem solidně zajistil na dálce výkonem 686cm. Ve finále se vedle mě představili Lukáš Šťastný a slovenský závodník Juraj Mokráš. Opět to byl boj až na cílovou šachovnici a nečekaně jsem obsadil druhou příčku (11,20s)o prsa za již zmíněným Jurákem. Ve finále hodně mluvil do výsledků vítr, který nám byl naměřen okolo 3m za sekundu proti. Doufal jsem, že už nebudu muset si nasadit dálkařské tretry, ale nebylo mi přáno. Se svým výsledkem jsem se postupně propadal až na šestou pozici a to jsem nechtěl nechat jen tak. Proto jsem se opět rozcvičil a pokračoval jsem ve čtvrté, páté i poslední sérii. Nakonec jsem se zlepšil na 710cm a konečné druhé místo, pouhý centimetr za vítězným Tomášem Nevtípilem. Posléze mě čekala poslední a nejvíce očekávaná disciplína. Byl jsem nasazen do prvního běhu do třetí dráhy. Samozřejmě, že mi náběh na poprvé nevyšel krásně jsem se za první překážkou rozplácl jako ryba. Znovu jsem si narazil již naraženou dlaň a bok…Nešikovná kost a kůže musí z těla ven…Proto jsem si opět v blocích říkal, abych co nejvíce natáhl na první překážku, aby mi to vyšlo. Se štěstím jsem přeběhl první překážu a držel jsem si své tempo do páté, kde jsem úspěšně měnil rytmus. Vedle mě se na třetí překážce rozsekal Honza Solfronk, což mě tak trochu decentně vyděsilo. Zvládl jsem finiš na patnáct kroků a dokonce jsem ani neboural překážky. I když jsem v konci neskutečně tuhl, tak jsem uhájil alespoň umístění na bedně. Doběhl jsem třetí s časem 54,65. Na konci závodního dne nás čekala krátká štafeta a odměnou nám bylo vítězství v prvním běhu. Nebyli jsme za favority, protože jsme běželi v první dráze. I přesto jsme to všem ukázali. Bohužel nás předběhla štafeta z druhého běhu. To byl pro mě poslední závod sezóny. V následujících dnech mě čeká kratší volno a začátek přípravy. Ke konci listopadu bych měl jet na soustředění do Vysokých Tater, na které se už docela těším. Pokusím se co nejdříve aktualizovat foto a video galerii, ať máte na co koukat. V příštích dnech se ozvu a do té doby zatím nashledanou.

15.11.2009 20:37


Nástup do školy a závody družstev

Bylo zde první září a to den nástupu do školy. Chytře jsem si vstal později, abych první den všechno stihl… To se mi ve škole vyplatilo a zbyla na mě krásná první lavice. Bohužel nebo bohudík, to ještě nevím, se hnedle první den zapisoval na papír zasedací pořádek, takže už to bylo černý na bílém. Nedá se nic dělat než to zkousnout. Alespoň to budu mít v tom čtvrťáku z první ruky… V hledáčku závodů, které jsem měl na plánu se objevilo poslední kolo juniorské soutěže družstev, které se odehrálo v Pardubicích. Byl to takzvaný gigant, kdy závodili kategorie dorostu i juniorů. Startoval jsem na krátkých překážkách a v kouli. Na krátké překážky jsem se těšil ,ale nevěděl jsem, co nakonec ze mě vypadne za čas. Běžel jsem je poprvé od červencového mistrovství Evropy a bylo to opravdu znát. Čas byl opravdu podprůměrný (15,22s). Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem přežil ve zdraví. Druhá disciplína byla koule, ve které jsem měl také premiéru po ME. Bylo vidět, že po krátké i dlouhé době mám problém s postavením v odhodu a závěru. Stále mi nejde protlačit boky kupředu… I když výsledek nebyl až ta hrozný, na mě průměrný 11,78m. Naše družstvo juniorů suveréně postoupilo. To bylo moje poslední představení na těchto závodech. Následující boje za družstvo přijdou za čtrnáct dní na semifinále ČR družstev v Turnově. V pondělí jsem měl odpočinek a v úterý jsem se vrátil opět na pardubický stadion, protože se zde konal středoškolský Corny pohár. Závody jsem pojal spíš více tréninkově a to hlavně, abych něco naběhal. Proto jsem startoval na 100m, 400m a 300m ve štafetě. Na stovku jsem si přál čas pod jedenáct sekund, což se mi téměř povedlo. Na časomíře zůstal čas 11,03s. Poté jsem byl trochu nervózní ze čtvrtky, vlastně jako vždy, když ji mám běžet. Chtěl jsem ji běžet celou uvolněnou a nakonec se mi to podařilo. S mezičasem 23,0s jsem doběhl do cíle v konečném součtu za 48,88s. To pro mě je více než potěšující čas. Poté jsem se ještě musel hecnout na štafetu, i když mi taky nebylo po čtvrtce zrovna nejlíp… Ve švédské štafetě jsme zvítězili, můj čas na tři sta metrů byl zhruba okolo 36s, a odnesli jsme si také celkové prvenství a postup do dalšího kola. Příští závod mě čekají za 14dní, kdy se představím v již zmiňovaném Turnově. Měl bych startovat na sto metrů a poprvé v životě na čtvrtce překážek. Sám jsem na to zvědavý, jak to dopadne. Do té doby nashledanou.

24.09.2009 18:47


První závody v druhé části sezóny

Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a já jsem měl před sebou poslední základní kolo první ligy mužů. Závody se konaly v Jičíně, kde jsem poprvé startoval před dvěmi lety na disciplíně 300m, při otvírání nového tartanového oválu. Nastoupil na svojí trojkombinaci a to stovku, dálku a dvoustovku. Na závody jsem se připravoval zhruba týden a bylo to vidět, teda spíše u mě cítit. Z rozběhu jsem hladce postoupil do finále za čas 11,30?. Hnedle potom jsem se přesunul do dálkařského sektoru a založil dvěma pokusy. Následně jsem byl nucen přerušit soutěž kvůli finále stovky. Mým největším konkurentem na stovce byl Jirka Vognar, který mě v posledním přímém souboji porazil, takže stav naší bitvy byl nerozhodný jedna:jedna. První start byl ulitý, ale startér nás nechal běžet, takže většina pole včetně mě se rozběhla, zastavila a znova rozběhla. Pro mě to byl boj až do posledního metru. Jirka měl o hodně lepší start než já, proto jsem ho musel stahovat až k cílové šachovnici, kde se nakonec rozhodlo, že jsem byl o setinu rychlejší. Výsledný čas byl 10,90s a jsem s ním velmi spokojen. Chtěl jsem se ještě zlepšit v dálkařském sektoru, ale jako ve většině letošních závodů, kde jsem startoval v dálce, jsem se nemohl srovnat s rozběhem a začínal jsem zkracovat poslední kroky moc brzy. Nakonec byl můj nejdelší pokus z první série a to 678cm?. Poslední disciplínou dne byla pro mě dvoustovka, na které jsem chtěl zvítězit i přesto, že moje běžecká forma nebyla kdovíjaká… Zdá se, že i přesto, že nemám naběháno, tak dovedu uvolnit svůj běh. To mi dělalo velké problémy ještě před rokem. Nakonec z toho bylo vítězství za ….? Po dvoustovce jsem byl rád, že jsem zdravý. Místo nohou jsem měl dva velké kameny, které se nedaly přesouvat…V příštích dnech si užiji poslední dny prázdnin a poté hurá na nástup do maturitního ročníku…

24.09.2009 18:47


1 |2| 3 |4 |5 |6 |7 |


TOPlist

327824272 327-824-272

Štegy 2007-2009