Mistrovství České republiky do 22ti let v Břeclavi

O posledním srpnovém víkendu se odehrálo na břeclavském městském stadionu Mistrovství České republiky v atletice do 22ti let. Měl jsem tu příležitost a startoval jsem na hladké čtvrtce a v krátké štafetě. Čtyři sta metrů bylo rozloženo do dvou dnů. V sobotu jsem začal s rozběhem, ve kterém jsem konkuroval zejména Ivoši Brýdlovi. Chtěl jsem co nejvíce šetřit silami, proto jsem závod rozběhl jako na pouť. To se mi v konci málem nevyplatilo, protože na mě Ivoš vskutku dotíral. Uhájil jsem vítězství z rozběhu za 49,24s. Postoupil jsem do finále, kde jsem dostal čtvrtou dráhu. Ještě v sobotu jsem nastoupil na poslední úsek naší štafety. Rozbíhal Jirka Jakoubek, předával Jardovi Nespěšnému. Na třetím úseku byl Zdenda Talácko. Ve finiši jsem po velkém boji předběhl štafetu Liberce, která si nakonec odvezla bronzové medaile. Bohužel jsme nemohli přímo konkurovat vítězné štafetě slávistů, kteří byli nasazeni do jiného běhu. Na krk nám byla posléze pověšena stříbrná medaile. V neděli jsem se již plně soustředil jen na finále na čtyři sta metrů. Chtěl jsem rychle rozběhnout prvních dvě stě metrů, nešetřit se. Nebyl čas na hrdinství. Myslím, že největší taktická chyba byla, že jsem nechytl nástup Petra Vaňka, který se udál kolem stosedmdesátého metru závodu. Bohužel jsem neměl v závěru tolik sil, abych ho o něco stáhl. Můj finální čas činil 48,18s. Relativní spokojenost, i když jsem v koutku duše chtěl zaběhnout pod hranici 48 vteřin. Vyhrál již zmíněný Petr Vaněk a na třetím místě doběhl Ivoš Brýdl. Díky umístění jsme se nominoval na Mezistátní utkání, které se odehraje během Příštího víkendu. Do té doby mnoho zdaru.

08.09.2010 22:23


Zurišská Weltklasse aneb Diamantový závod

Během prázdnin jsem byl osloven Tomášem Dvořákem, jestli bych neměl zájem startovat na meetingu Diamantové ligy v Zurichu v Americké štafetě na tři tisíce metrů. Nabídka, která se neodmítá. Dozvěděl jsem se, že se štafeta skládá ze tří závodníků, kteří si v celku musejí ,,jen“ čtrnáctkrát předat předtím, než donesou kolík do cíle. Při rovnoměrném rozložení sil to znamená pět dvoustovek pro každého člena štafety. A tak se stalo, že jednoho srpnového dne jsme odletěli s Petrem Vaňkem a Mírou Burianem z pražské Ruzyně směrem na Zurich. Atmosféra na mě dýchla už v hotelu, kde jsme potkali největší hvězdy meetingu, potažmo celého atletického světa v čele s překážkářem Davidem Oliverem, sprinterkou Alison Felixovou, Lolo Johnsonovou, vrhači Tomaszem Majevskym či Virgiliem Aleknou a Gerdem Kanterem. Pro mě to jsou osobnosti, ze kterých se tají dech. Už na hotelu nepostrádal meeting na své vážnosti. Naprostý luxus. V den závodu, to je 19tého srpna, jsme se šli ráno lehce proběhnout a posléze jsme šetřili síly na samotný závod, protože pět dvoustovek není pohodička. Chtěl jsem běžet kolem 26s na každý úsek. Pauza přitom činila pouhých 52 vteřin při zmíněném mezičase. Na stadion jsme jeli městskou dopravou a to přímo určenými tramvajemi. Cesta přímo na stadion trvala přibližně tři čtvrtě hodiny. Stadion je určen výhradně pro atletické účely. Již v před programu se na něm tísnilo okolo pěti tisíc lidí. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl nervózní. Byl to krásný závod, leč pro mě velmi bolestivý. Rozbíhal jsem naši štafetu a myslím si, že jsem to trochu přepálil. Nicméně jsem předával Mírovi a ten Vaňousovi, který opět běžel na mě. První tři úseky byly relativně v pohodě, ale pak už jsem to začal cítit. Nohy mně začaly natékat, zvětšovat a zároveň tuhnout či těžknout. Poslední dva úseky byly opravdu za trest. Na čtvrtém jsem vytuhl ,,pouhých“ sto metrů, ale pátý se stal osudným. Sto třicet metrů naprosté bezmoci zvedat nohy. Posledních padesát metrů jsem už předával kolík. V konečném součtu jsme porazili výpravu Holandska a Francie a zajistili si šestou příčku. Zbylé týmy měly zcela jinou taktiku. Spoléhaly se na finiš, proto hned první člen běžel pouhých sto metrů, poté předal, druhý běžel dvě stě metrů a posléze tři sta. Zajímavá taktika, která se vyplatila zejména domácím Švýcarům. Osobně jsem závod ještě tak hodinu rozdýchával. Pekelně mě bolely nohy a zároveň jsem se nemohl dostat z kyslíkového dluhu. Po našem vystoupení jsme shlédli celý hlavní program, závěrečný ohňostroj a poté odjeli autobusy na hotel. Zakončení patřilo výborné večeři. Následný den jsme se v brzkých ranních hodinách odebrali na letiště a letěli domů. Do Prahy jsme dorazili něco kolem jedenácté dopolední. Jeden z nejkrásnějších závodů celé mé závodní kariéry, který ve mně zanechá množství skvělých vzpomínek.

08.09.2010 22:22


Prázdninová pouť po Bulharsku, část první - Sofia a pohoří Rila

Pár dní po MČR mužů a žen na dráze jsem konečně odjel na krátkou dovolenou do Bulharska. Kdo si myslí, že jsem jel k moři, šeredně se mýlí. Na dobrodružství v divočině jsem upovídal mého kamaráda Zbyňka. Potřeboval jsem si odpočinout a trochu si vyčistit hlavu po první polovině sezony a přijímacích řízeních. Vyrazili jsme dne 20. července léta páně 2010. Podle plánu jsme se měli vrátit něco po 14ti dnech. První den jsme měli za cíl se přímo dopravit vlakem přes Budapešť do Bělehradu a odtud do hlavního města Bulharska, Sofie. Nevím, jestli bohužel nebo bohudík jsme měli již v Budapešti půl hodinové zpoždění, které úměrně narůstalo s ujetými kilometry. Po celém Maďarsku jsme se táhli vyloženě jako smrad. Vlak stavil snad v každé vesnici, i přesto, že se honosil názvem ,,euro city“. Maďarská krajina spočívala v prolínání tří polí. Pole se slunečnicemi, kukuřicí a posekanou trávou. Kam oko dohlédlo, tam se objevoval tentýž stereotyp. To by samo o sobě nebylo až tak srdcervoucí, kdybychom nestáli tři hodiny na maďarsko-srbské hranici. Tam jsem se smířil s krutou realitou spaní někde pod mostem v Bělehradě. Na všem špatném se najde něco dobrého. Vetřel jsem se do rozhovoru průvodčího s jedním Švédem a zjistil jsem, že bychom mohli mít hotel zadarmo a to jen z toho důvodu, že jsme měli rezervaci na navazující spoj. Jak se říká: ,,Líná huba, holý neštěstí.“ Kolem desáté večer jsme dorazili do Bělehradu, dali se sprchu v hotelu a vyrazili směrem do centra. Naším společníkem se stal již zmíněný Švéd. Společně jsme si prošli historickou část města a asi největší dojem na mě udělala místní obrovská basilika. Před ní jsme si sedli na lavičky a jen tiše trousili slova obdivu. Po menším místním občerstvení za pár ,,šušňů“ či ,,fousáčů“(dinárů), jak jsme nazvali místní měnu, jsme se spokojeně vrátili na hotel. Na zpáteční cestě jsme stejně chtěli v Bělehradě pár dní zůstat, tak jsme to měli již za sebou. Druhý den bylo v plánu se konečně dostat do Sofie. Vlak měl již ve své počáteční stanici dvacet minut zpoždění, což mě v tu chvíli už ani nerozčilovalo, jen jsem tiše rezignoval. Myslím, že kdybychom jeli českým motorákem, tak bychom tam byli dvakrát rychleji, než takto ,,Balkánským Expresem“. Během cesty se daly téměř počítat listy na stromech. Přes města Niš, Dimitrovgrad jsme dorazili na vlakové nádraží v Sofii. Takové existence lidí jsem snad nikdy v životě neviděl. Obraz zkázy dokreslovali ještě potulní psi. Rázem jsme se ocitli patnáct let v minulosti. Po celodenním vysedávání jsme se rozhodli, že do hostelu dojdeme pěšky. Naše pětadvaceti kilová bagáž se nám pěkně pronesla. Za těch dvacet minut jsem se krásně propotil. Po chvíli strávené v hostelu jsme zjistili, že je 130 let starý a že se k němu podle toho máme chovat. Vcelku zajímává informace. Nemohli jsme se dočkat, až ochutnáme nějaké místní pivo a pořádně ho zkritizovat. Hned první večer jsme proto vyrazili na nějakou tu bulharskou specialitu jak k jídlu, tak pití. Otestovali jsme místní Kamenitzi a Zagorku. Následně jsme neodolali volání noční Sofie a šli si nafotit pár fotek. Třetí den jsme celý zasvětili poznávání hlavního města Bulharska. Překvapilo mě, že jsme zde nenašli nic, co by připomínalo alespoň z části pražské Staroměstské náměstí či Hrad. Naopak zde bylo až přespříliš katedrál, basilik a mešit. Navštívili jsme ty nejznámější a to katedrálu Sv. Alexandra Levského, basiliku svatého Georgie a mnoho dalšího. Samozřejmě jsme neopomenuli prezidentský palác, sochu svaté Sofie, po které bylo pojmenované celé město, národní palác kultury, univerzitu a nejvíce mnou opěvovanou budovu Národního divadla Ivana Vazova. Den jsme zakončili v restauraci při objednávce typického jídla Taratoru, Sarami a Sub Sardi. Takovouhle chybu už nikdy neudělám. Opravdu se to nedalo jíst. Myslím, že ta husí kůže asi nejde popsat, to byste museli zkusit sami... Čtvrtý den byl ve znamení přesunu do Rilského monastýru a posléze do ,,divočiny“. Nejprve jsme se přesunuli tramvají na zastaralé západní autobusové nádraží a posléze jsme jeli přibližně dvě a půl hodiny do monastýru se zastávkou ve vesničce Rila. Myslel jsem si, že to bude zapadlý klášter s několika mnichy. Chyba. Byl to obrovský monastýr s davy turistů. Vnitřní nádvoří zaplňoval kostelík či modlitebna s obrovskými kresbami a mnoha svatými. Vnitřek byl bohatě zdobený nejen zlatem, ale i stříbrem. Svatí měli stříbrné ruce, kříž a svatozář. Z dálky to vypadalo úchvatně. Z monastýru nás čekala přibližně pětihodinová cesta vzhůru do hor. Na to, že jsme vycházeli o půl třetí, jsme měli opravdu co dělat. Po necelé hodině svinské chůze jsme si stopli dodávku. Řidič celou dobu popíjel pivo, takže jsme během cesty zestárli tak o tři roky. Na druhou stranu jsme si ušetřili tak hodinu a půl chůze. Na Rybná Ezera jsme dorazili po pěti hodinách propocení jak křečci v říji. Myslím, že bych ani dál nedošel. Založili jsme naše tábořiště kousek od břehu dolního jezera a hnedle jsme začali s vařením. Nikdy jsem si nemyslel, že ve výšce dvou tisíc metrů budou komáři. Mraky dotěrných komárů. O půl deváté jsem šli totální zničeni na kutě. Pátý den jsme vyšli pouhých dvě stě výškových metrů a poté šli relativně po vrstevnici až na chatu Grachnar. Tímto jsme se přiblížili k nejvyšší hoře celého Balkánu, Musale. Na chatě jsme přespali za 10 Leva, což je přibližně 140 korun. Během šestého dne jsme zdolali ve výšce 2925 metrů nad mořem Musalu. Tentokráte jsme vyšli ,, na lehko“, to znamená, že jsme si veškerou těžkou bagáž nechali na chatě Grachnar a vyšli jen s lehkými batohy. Za pět hodin jsme byli zpět v našem počátečním bodě. Dopoledne jsme měli ještě krásné počasí, které se během dne začalo kazit. Proto jsme si ještě dopoledne vychutnali to krásně panoráma, které se před námi tvořilo. Vyfotili jsme pár fotek, které se, myslím, povedly, o čemž se můžete sami přesvědčit.

08.09.2010 22:20


Prázdninová pouť po Bulharsku, část druhá - Pohoří Pirin

Sedmého dne jsme se přesouvali z pohoří Rila do pohoří Pirin. Konkrétně jsme museli sejít do údolí, do vesnice Jakoruda na vlak, který nás odvezl do Banska, které je považováno jako jedno z nejlepších lyžařských středisek celého Balkánu. Zde jsme si zaplatili ubytování v hotelu a konečně si po pěti dnech dali teplou sprchu. První den v pohoří Pirin znamenal osmý den na cestě. Mikrobusem jsme se nechali vyvézt až do výšky 1900m k chatě Vichren, odkud jsme šli na stejnojmenný vrchol a to až do výšky 2914m.n.m. To znamenalo překonat výškový rozdíl přes jeden kilometr na dvou kilometrech do dálky. Šlo se skoro jako po žebříku. Opět jsme šli jen s lehkou batožinou. Samozřejmě v době, kdy jsme dosáhli vrcholu, jsme viděli tak na dvacet metrů před sebe. Stejně jako na Musale. Posléze, když jsme slezli tak o sto výškových metrů níže, tak se vyjasnilo. Během čtyř hodin jsme dorazili k našemu výchozímu bodu a rozhodli jsme se pokračovat. Plán na den byl jasný, zdolat Vichren a zůstat na stejnojmenné chatě. Místo toho jsme pokračovali dále. To byla chyba. Po necelé hodině začalo pršet a nepřestávalo, což vcelku zapůsobilo na mojí psychiku. Už se mně nechtělo ujít ani krok. Proto jsem přemluvil Zbynďu, ze zbytku své hysterie, kterou jsem měl v sobě, abychom změnili trasu, přešli jeden hřebínek a sešli k chatě Demjanica. Na to kývl, a tak jsme se vydali na již zmíněnou chatu. Po přibližně třech hodinách jsme dorazili na ubykaci. Dostávám se k věci, kterou musím rozebrat. Horské postele většinou tvořila železná proleželá síť. Samozřejmě to byly patrové postele. Když jsem ulehl, tak jsem se propadl o více než dvacet centimetrů dolů a okraj postele se za mnou skoro uzavřel. Zajímavé řešení, jak se postarat o turisty. Den s pořadovým číslem devět pro nás znamenal přejít hřeben pohoří a přejít ho prakticky ze severu na jih. Z naší chaty Demjanici jsme se chtěli dostat až na chatu Pirin. První dvě hodiny chůze byly v pohodě. Škrábali jsme se údolím stále výš a výše až jsme dorazili pod kopec, do kterého jsme se táhli tak půl hodiny a hnedle jsme byli ve dvou a půl tisících metrech nad mořem. Poté se nám naskytlo krásné panoráma. Právě v téhle výšce na nás vykouklo ledovcové jezírko s malou chatičkou. Koně se pásli opodál a celé to vypadalo až moc idylicky. Místo neslo název Tebno Ezero. Zdrželi jsme se asi na deset minut, lehce jsme se občerstvili a pokračovali jsme na naší cestě. Podle ukazatelů jsme měli jít pouhé dvě a půl hodiny. Bohužel jsme byli již v nejvyšším bodě a stále jsme klesali. Něco pro kyčle a kolena. V konečném součtu jsme šli tou dlouhou dolinou něco okolo čtyř hodin. Mezitím nás téměř sežrali honáčtí psi. V oné chvíli jsem si uvědomil, proč mi táta, který byl na stejné túře před pětadvaceti lety, říkával, abych si sebou bral trekovou hůlku. Abych se mohl ohánět po psech. V duchu jsem děkoval za to, že jsem si ji vzal. Na chatu Pirin jsme dorazili úplně odrovnaní. Měli jsme dost. Sotva jsme si uvařili jídlo a šli jsme spát. Poslední den v divočině byl pod pořadovým dnem deset. Chtěli jsme sejít do vesnice Melnik, která je známá svými víny, a odtud chytnou spoj do Sofie a posléze do Budapešti. Na to jsme měli přesně 30 Leva, ani o ,,šušeň“ navíc. Podle ukazatelů to mělo trvat přibližně šest hodin. Zvládli jsme to za čtyři a půl, ale to jsme se ještě na půl hodiny ztratili, protože stezka najednou končila na hřebenu pískovcových pyramid. Než jsme narazili na pískovcové pyramidy, tak jsme většinou šli dubovým či bukovým lesem, kde chyběly pouze nemrtví a mohl by se tam točit horor. Po cestě jsme se chtěli ještě zastavit u Rožeňského monastýru. Opět jeden z dalších klášterů. Tentokráte byl o hodně víc zapadlý a potkali jsme tam jen pár turistů. Zato byl krásně opraven a okolní zahrady byly též ve výborném stavu. Došli jsme kousek zpět k vísce Rožeň, odkud nám jel autobus do Sandansky. Oblékli jsme si to poslední čisté triko a s úsměvem na tváři nasedli do mikrobusu za šest Leva pro oba. Během hodiny jsme dojeli do Sandansky, odkud jsme chtěli jet vlakem, ale raději jsme zvolili autobus, protože nás stál posledních 24 leva, které jsme měli u sebe a myslím si, že byl o hodně rychlejší. Ještě ten den jsme vlakem odjeli do Bělehradu. K tomu se váže jedna nepříjemná příhoda, kdy v našem kupé přísedící neustále kouřila jednu cigaretu za druhou a zbytky típala o podlahu. Už jsem si myslel, že je Zbyněk zmačká a vyhodí z okna…Ustál to. Kolem páté ranní jsme poštípáni cigaretovým kouřem a společensky unaveni dorazili do Bělehradu.

08.09.2010 22:19


Prázdninová pouť po Bulharsku, část třetí - Návrat a Budapešť

Jedenáctého dne jsme se dostali konečně do Budapešti. A k tomu jsme ještě jeli českým vlakem. Pozoruhodné. V Sofii jsem si ještě našel pár hostelů na internetu, kde bychom mohli přespat a jeden z nich si zvolíme. Zvolili jsme Matias Hostel poblíž tamní Citadely. Nebylo to zrovna nejblíže z nádraží, ale nakonec jsme tam dorazili, leč lehce vysíleni, ale dorazili. Dali jsme si povzbuzující sprchu, kafíčko a vydali jsme se na jídlo. Po cestě jsme ještě navštívili místní ,,pražský hrad“ s národní galerií, prezidentským palácem, velkým kostelem atd. Netušil jsem, že mě Budapešť až tolik ohromí. Ještě večer jsme poznali místní postarší metro a šaliny. Velký to zážitek. Ušlapáni, ale spokojeni, jsme došli na hostel a usnuli. Předposlední den naší výpravy jsme započali pořádnou snídaní. Kafíčkem, půl litrovým jogurtem a tatrankami. Rozhodli jsme se, že si půjdeme půjčit kola, protože naše nožičky už byly lehce ušlapané a kolínka pomalu vypadávala. Půjčili jsme si moderní stroje značky Merida. To byl skvělý nápad. Asi nejlepší během celého dne. Mohli jsme tak navštívit nebo pohlédnout na všechny památky ve městě. Viděli jsme kromě již zmíněného hradu parlament, pár kostelů, tržnici, vítězné náměstí a mimo jiné také Memento Park. Ten se nacházel asi deset kilometrů od centra, kam jsme se dostali jízdou po čtyřproudé dálnici. Vzdával čest a zároveň varoval před totalitou. Tyčili se zde monstrózní sochy všech budovatelů a pravých stranických dělníků. Zakončeno sochou Lenina a obrovské rudé hvězdy z květin. Velmi povedený pohled do národní historie Maďarska. Celý park vedl k hlubšímu zamyšlení. Nemohli jsme zapomenout na citadelu s překrásným výhledem na celé město. Bohužel mně došla paměť ve foťáku, proto jsme poslední dny fotili pouze na mobilní telefony. Poslední den jsme strávili v lázních. Prý největší ve střední Evropě. Tím si nejsem moc jistý, ale nehorázně jsme se tam ,,vyrochnili“. Teplá voda o 36°C nám dělala opravdu dobře. Celý den jsme se máchali a užívali si sluníčka. Navíc celý lázeňský objekt byl překrásný. K večeru jsme odevzdali kola, najedli se a nasedli do přeplněného vlaku směrem domů…Tak končila naše cesta. Znamenala pro mě velké dobrodružství, přinesla mně velké zážitky a zkušenosti, stmelila moje přátelství a dala mi pár rad do života… Doufám, že příští rok něco takového zopakuji.

08.08.2010 22:18


Domácí příprava na letní sezonu

Už je to nějaký ten pátek, co jsem se Vám ozval naposled. Je to deset dní, co jsem dokončil střední školu a konečně mám čas na svoje oblíbené činnosti. Jedna z nich je aktualizace našich webových stránek. Letní sezona je již v plném proudu a každý závodník začíná pomalu, ale jistě čerpat sílu z mnoha naběhaných kilometrů v jarní přípravě. Právě o tom bych chtěl trochu pohovořit. Poprvé po dvou až třech letech jsem v jarní přípravě neodjel na žádné soustředění ani kemp. Zůstal jsem doma, protože jsem slíbil mamince, že udělám dobře maturitu, i když jsem tento slib nejednou proklel. Po posledních závodech halové sezony, což bylo Mistrovství republiky dospělých jsem měl asi týden volno. Následně jsem chtěl pomalu začít trénovat. Prvním tréninkem jsem si šel zaběhat na přibližně čtyřicet minut s naším psem Eddiem. Škoda, že druhý den jsem nemohl chodit. Ne z toho, že bych byl unavený, ale z toho, že jsem si pravděpodobně udělal zánět šlach v levém vnějším chodidle. Bolest to byla neskutečná. To se odrazilo v celé mojí brzké přípravě. Přibližně po deset dní jsem vůbec nemohl běhat, jen jsem chodil do posilovny, kde se ze mě pomalu stával větší a větší Johny Rambo či italský hřebec Rocky Balbola. Nejednou jsem se s úsměvem inspiroval jejich tréninkovými postupy na youtube. Přibližně po deseti až čtrnácti dnech jsem se poprvé rozběhl a vracel se tak do plného tréninkového tempa. Nikdy nezapomenu na moje první třístovky do kopce. Nikdo se nezeptá, kolik jich bylo, či jak prudký byl kopec…Po druhém úseku mi už bylo pekelně špatně, třásl jsem se osika a nervově jsem na tom nebyl také zrovna nejlíp. Doběhal jsem je za cenu zkaženého odpoledne, protože už ve chvíli, kdy jsem měl poslední metry za sebou jsem věděl, že toho dne již nebudu schopen jakékoli činnosti. V dalších týdnech jsme s trenérem kombinovali pískové kopce, kde se mi nohy lehce bořily, právě s kopci, na kterých jsem byl poprvé. Postupně do přípravy přibyly tréninky technik jak skokanských, tak i vrhačských disciplín. Problémem u mě bylo to, že jsem nebyl schopen se vrhům věnovat tolik, kolik bych chtěl. Vím, že vrh koulí či hod oštěpem jednou za týden je prostě málo. Navíc čím více se blížila maturita, tím více jsem si byl vědom tlaku a stresu, který jsem na sebe vyvíjel. Po maturitě jsem si ulevil a konečně mohl trénovat na sto procent. Stihl jsem již dvoje závody, které jsem bral jako přípravu na Mistrovství republiky ve vícebojích. Prvními byly Krajské přebory, kde jsem soutěžil na překážkách, v kouli a disku a následně ve výšce. Na překážkách jsem byl velmi spokojen, což se můžete sami přesvědčit ve Videogalerii. O to méně jsem byl spokojen se svým výkonem v kouli (10,70m) a disko (31,30m). Na výšce jsem předvedl průměrný výkon 190cm, což mě na první závody relativně uspokojilo. Následující víkend patří MČR ve vícebojích, kde bych chtěl předvést výkony, které mi jsou hodny. Držte mi palce a brzy naviděnou.

27.05.2010 11:27


Maturita aneb nervy v kýblu

Po dlouhé době se Vám opět ozývám. Je to týden, co jsem úspěšně složil ,,zkoušku dospělosti“. To je jeden z důvodů, myslím si, že asi největší, proč jsem zanechával webové stránky neaktualizované a pod silnou vrstvou prachu. V posledních týdnech či měsíci jsem byl rád, že jsem si stihl připravit věci do školy. Musím říci, že vyložené látky nebylo opravdu málo. Maturitní zkoušku jsem skládal ze čtyř předmětů, a to z povinného českého jazyka, posléze z angličtiny, matematiky a zeměpisu. Přiznávám, že jsem se asi po celých čtyřech letech na gymplu opravdu učil, protože jsem nechtěl nechat profesory či profesorky na pochybách o tom, že jsem jen další z řady sportovců, kteří mají v hlavě jen sport a ve škole jsou na pochybách. Snad se mi to povedlo. Vlastně si můžete udělat obrázek sami. Maturita za šest s vyznamenáním. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl nervózní. Před prvním předmětem (matematikou) jsem byl snad více nervózní než na MS či ME. Věděl jsem, že si nejsem v některých okruzích jistý v základech, proto jsem doufal, že si vytáhnu otázku, kterou budu umět. Teď nevím, jestli mám říct bohužel nebo s odstupem času bohudík, ale vytáhl jsem si otázku, kterou jsem právě nechtěl. Ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděl, jsem se na potítku málem rozbrečel. Asi dvě minuty jsem bědoval, proč jsem jen více nepočítal zrovna tyhle příklady, ve kterých jsem marný. Nezbývalo mi nic jiného, než vzít rozum do hrsti a něco ,,vypotit“ na potítku. S velkou nervozitou jsem předstoupil před komisi a rozklepaně začal psát na tabuli zadání prvního příkladu. Pamatuji si, že jsem se snažil neustále mluvit, což mi se psaním dělalo větší a větší potíže, protože jsem mluvil plus jedna a psal minus jedna. Po patnácti minutách jsem se s velkou radostí vypotácel z učebny a po čele mi vyskakovaly kapky marnivého potu. V pauze jsem se trochu uklidnil a konečně jsem doufal ve schopnosti mé doposud smolné ruky. Tetička štěstěna na mě usedla jak při češtině, tak i na angličtině, kdy jsem si vytáhl jedny z nejlehčích otázek jako je Realismus či Hobbies and family life. Při těchto zkoušeních jsem si byl jistý a trochu mi to zvedlo sebevědomí do posledního předmětu. Na zeměpisu jsem věděl, nebo doufal, že ke každé otázce jsem schopen něco říci. Uměl jsem všech 24 otázek. Samozřejmě jsme si vylosoval otázku číslo 25. Jak nečekané. RUSKO. Zabrousil jsem do paměti, copak se asi tak stalo v Rusku za významné události během posledních let. Jen jsem si vybavil novinové články a nadpisy: ,,Velké oslavy pětašedesátého výročí konce 2hé sv. v. v Moskvě“ nebo ,, Evropa je opět bez ruského plynu“ či ,,Medvěděv zvolen jednohlasně prezidentem“. Svoje nevědomosti jsem snad lehce zakamufloval tím, že jsem se radši o nich vůbec nezmiňoval. Nakonec to všechno dobře dopadlo a díky tomu jsem získal vyznamenání. Chtěl bych poděkovat hlavně rodičům, prarodičům, následně okruhu mých nejbližších přátel a zároveň všem, kteří mě podporovali nejen ve sportu, ale i ve studiu, že i díky nim jsem dokončil další významný krok v mém životě. Děkuji Vám.

27.05.2010 11:27


Mistrovství České republiky ve vícebojích

Nadešel okamžik, kdy jsem měl prodat to, co jsem celý podzim a zimu trénoval. O víkendu 13-14. února se v pražské Stromovce odehrálo Mistrovství ČR v halových vícebojích. Už jsou ty tam časy, kdy jsem byl v hale jeden z prvních…Tento rok jsem naopak přicházel na start jako poslední věková kategorie. (Veteráni nestartovali- poznámka autora). Proto jsem poprvé přišel do haly až okolo jedenácté hodiny a mohl se tak předtím ještě krásně vyspat. Do Prahy jsem dorazil již v pátek večer a ani jsem autem nezabloudil. Naopak jsem vše ,,trefil“ napoprvé. Víceboj byl více jak dobře obsazen. Nechyběli zahraniční závodníci v čele s Rakušanem Rolandem Schwarzlem, Srbem Mihail Dudašem a samozřejmě s nejlepšími českými závodníky v čele s Adamem Nejedlým, Pavlem Baarem a Davidem Sazimou. Na první disciplínu jsem se vyloženě těšil, protože jsem zde chtěl zopakovat svůj výkon z předešlých závodů a atakovat tak můj osobní rekord. Start mi nevyšel přesně podle mých představ a zbylou ztrátu jsem musel po zbytek závodu dohánět, což mělo za následek, že jsem až tolik neuvolnil běh a ,,rval“ ho až do konce. S výslednými 7,03s jsem nemohl být ani spokojen ani nespokojen. První disciplínu opanoval výkonem 6,98s Pavel Baar. Po skončení první disciplíny vzdal celý sedmiboj posledně zmíněný David Sazima z důvodu nepříjemné bolesti kotníku. Během jedné hodiny se všichni vícebojaři přesunuli na skok daleký. Trochu jsem se obával této disciplíny, protože se v ní v poslední sezóně necítím jako ryba ve vodě. Po trápícím se prvním a druhém pokusu, kdy jsem skočil 687cm respektive 667cm jsem byl trochu psychicky na dně. Musel jsem se ,,hecnout“ do posledního pokusu. Před prknem jsem cítil, že musím neskutečně moc zadrobit,abych se vůbec vešel do rozběhu. Pokus byl platný a dolétl jsem do vzdálenosti 700cm. Dálku opanoval rakouský vícebojař výkonem 720cm. Následovala trochu delší pauza a moje slabší disciplína. I přes to, že jsem si na kouli věřil, nedopadla podle mých představ. V rozcvičování jsem uvolněně a téměř bez síly vrhal z místa k 11 a půl metru. Bohužel se mi tato pohoda nepodařila převést do závodu. V tom jsem se trápil, téměř se neodsouval, odhazoval příliš brzy. Konečných 11,12m mě opravdu zklamalo. Poslední disciplínou prvního dne je výška. Další z disciplín, ve kterých se letos necítím jako doma. Je to přesně rok, co jsem si skočil osobní rekord 199cm. Stále na něj nemohu navázat a trápím se. Změna nepřišla ani na těchto závodech a přes první pokusy na nižších výškách jsem doskákal na výšku 190cm, kde každý pokus byl naprosto jiná ves. Dělal jsem základní chyby, neudržel jsem ramena od laťky, naopak mi pořád ujížděly do doskočiště, rozběh byl stále stejný, bez rytmu.Výkon 187cm nelze komentovat. Prostě by z toho člověk brečel. Do druhého dne jsem šel s tím, že si chci vytvořit minimálně dva osobní rekordy. Na překážkách jsem si chtěl odčinit zklamání z vícebojařského mezistátka. To se mi nakonec povedlo, i přes dlouhé prodlevy na startu, kde byl vyloučen slovenský závodník Andrej Bicián. Osobní rekord padl sice jen o setinu, ale padl (8,37s). Následovala tyč. Zde jsem chtěl ukázat každotýdenní dojíždění do Prahy na trénink právě této disciplíny. Soutěž začala a během deseti minut se skákala výška 420cm. Konečně jsem nečekal hodinu na svůj první pokus na základní výšce jako v dorostu a juniorech. Pokusy jsem skákal na poprvé a až na výšce 440cm jsem poprvé zaváhal. Opravil jsem hned napodruhé a skákal jsem tak na výšce svého osobního maxima a to 450cm. Roztleskal jsem si halu a nakonec na druhý pokus se mi povedlo vyrovnat si svůj osobní rekord. Bohužel na vyšší výšce už jsem nebyl úspěšný, i když pokusy nevypadaly vůbec špatně. Vítězství na tyči si zasloužil rakouský závodník výkonem 500cm. Následovala přibližně hodinová pauza před závěrečnou disciplínou. Jako v předešlém závodě jsem ani tentokráte nebyl překvapivě nervózní. Opět jsem si stanovil časy na jedno kolo a domluvil se s Vaškem Barákem na tom, kdo odtáhne první kola. Jak jsem si to hezky naplánoval, tak mi to hezky nevyšlo…Již od prvního kola jsem ztrácel na mezičasy, kolo jsem držel kolem 33s, což bylo téměř o dvě vteřiny oproti plánu. Hlavně mně celou dobu připadalo, že běžím skoro sprintem. Posledním kolem jsem se opravdu protrápil za konečných 2:46,34min. Velmi slušným časem zvítězil v této disciplíně již zmíněný Vašek Barák (2:36,23min) a proklouzl tak na konečnou čtvrtou pozici mezi českými vícebojaři. Konečný bodový součet činil 5381b. První pozici obhájil Roland Schwarzl s výkonem 5807b. Na stříbrném stupínku povstal Mihail Dudaš s novým srbským rekordem 5709b. Mezi českými vícebojaři zvítězil Pavel Baar v osobním rekordu 5580b. Na druhém místě zakončil svůj poslední letošní halový sedmiboj Adam nejedlý s 5535b. Při své první příležitosti na MČR jsem se postavil na třetí stupínek a získal tak bronzovou medaili. Tímto gratuluji všem závodníkům, kteří o minulém víkendu startovali na vícebojařským ,,mistrácích“. Posledním slovem bych chtěl velmi poděkovat všem mým trenérům a rodině. Mockrát Vám děkuji za podporu a rady.

28.02.2010 14:18


První mužská reprezentace aneb MU v halových vícebojích

Po delší době opět vítám návštěvníky našeho webu. Před pár dny jsem udělal malý krůček výše k atletickému nebi. Poprvé jsem reprezentoval Českou republiku na mezistátním utkání v halových vícebojích, které se letos konalo v nizozemském Apeldoornu. Když jsme na podzim plánovali s trenéry všechny možné varianty startů, bylo pro mě mezistátní utkání (MU) jen takovým snem a motivací. Nakonec jsem byl přidán do nominace teprve deset dní před odletem. To mně udělalo velkou radost a mohl jsem si v poklidu závodit. Týden před MU jsme odjeli celá čtvrtkařská skupina, která čítala krom mě Petra Vaňka a Richarda Svobodu, na závody do Vídně, kde jsem se měl předvést na čtvrtce. Radost jsem z toho velkou neměl ,ale tak co se dalo dělat. Den před závodem jsme odjeli z Prahy na česko-rakouské hranice. Byli jsme ubytovaní v jednou malém penzionu nedaleko Znojma. V závodní den jsme do poledne zůstali v penzionu a v brzkém odpoledni se přesunuli do Vídně. Byl to můj první závod v halové sezoně vůbec, kdy jsem závodil mimo ČR. Navíc se haly v České republice opravdu nedají srovnat s halami v Rakousku nebo Nizozemí. Rozdíl je opravdu veliký. A to nemluvím o plném využití haly či dráhy. V zahraničí je normální, že okolo vnitřního atletického oválu je ještě cyklistický velodrom a až poté tribuny. Nebudu zde již rozebírat další pro a proti a raději se vrátím k vlastnímu závodu. Přiznávám se, že jsem byl opravdu nervózní. Již v rozcvičování to semnou trochu házelo, ale vrchol přišel těsně před startem, kdy jsem byl nervózní jak na ME. Samozřejmě jsem po startu běžel jen aby se neřeklo. Opět jsem to rozběhl jak maratón a sbíhal si jako poslední. Proto jsem musel na protilehlé rovince předbíhat závodníka přede mnou a to se následně odrazilo v konečném čase. S výkonem 48,47s nejsem moc spokojený a vím, že jsem mohl běžet o dvě až tři desetiny rychleji. Bohužel, to jsou jenom kdyby a na(ne)štěstí se v atletice hraje jen na čas, vzdálenost a výšku… Pomalu přejdu k tomu podstatnějšímu, které se nedávno odehrálo. Na MU jsem odjel až pátečního rána dne 29.ledna. Doufal jsem, že vlaky nebudou mít zpoždění, což se potvrdilo a s hezkou časovou rezervou jsem dojel do Prahy na Hlavní nádraží, kde jsem se trochu občerstvil u ranní kávičky a následně jsem dorazil k nafukovací hale na Strahově, kde jsme nakládali tyče a posléze vyrazili směrem na letiště. Na Mu jsem doprovázel trojici závodníků ve složení Pavel Baar, David Sazima a Adam Nejedlý. Ženský tým tvořilo kvarteto Jana Korešová, Zuzka Hejnová, Denisa Rosolová a Eliška Klučinová. Závodili jsme pod vedením trenérské dvojice Tomáš Dvořáka a Martiny Blažkové. Nemohl chybět ani doktor Mudr. Jiří Feix a samozřejmě fyzioterapeut Kuba. Odlétali jsme z pražské Ruzyně okolo třetí hodiny odpolední a do Amsterdamu jsme měli přiletět okolo půl páté. Tentokráte jsme neměli ani žádné problémy s tyčemi a všecky se hezky rychle odbavily, takže jsme měli ještě čas se trochu občerstvit, aby nám v letadle moc nevyhládlo a vydrželi jsme sytí až do večeře, kterou jsme měli naplánovanou až v hotelu. Z Amsterdamu jsme jeli ještě asi hodinu a půl autobusem společně s britskou výpravou do cílové destinace. Společně s Davidem Sazimou jsme se rychle zabavili hrami na PSP, takže mi cesta utekla celkem rychle. Hotel Tulip Inn byl hezkým zpestřením závodů, ale asi bych na něm také našel jednu vadu a tu, že když jsme přišli na pokoj, byla uvnitř nehorázná zima a než se pokoj vytopil, dalo to tak tři hodiny, ve kterých jsme byli schoulení pod dekou a ani se nehnuli. Již večer jsem zjistil, že jsem z celého pole suverénně nejmladší a polovina závodníků by mi mohla dělat tátu… V tu chvíli, kdy jsem si to přečetl na tabuli u recepce jsem byl asi nejvíce nervózní z celých závodů. První závodní den jsme začali závodit kolem jedenácté hodiny. Autobus, který nás vezl na stadion odjížděl o půl deváté od hotelu. Kromě našeho MU se v hale konal ještě ,,Krajský přebor“ tamního kraje. Na tamní přebory bylo přihlášeno kolem šesti stovek závodníků všech věkových kategorií. To byl také důvod dlouhých časových posunů od plánovaného časového programu. To také znamenalo, že v prostorech na rozcvičení bylo stále minimálně 30 lidí. První disciplínou dne byla hladká šedesátka, na kterou jsem nastupoval tak trochu se smíšenými pocity, protože z předchozích závodů, kde jsem zaběhl čas 7,09s, jsem neměl moc velké sebevědomí. Naštěstí se krásně vydařila a osobní rekord 6,96s stál za to. Následovala dálka, na kterou jsem čekal, až doskáče první skupina závodníků, to mělo za následek, že jsem se musel opětovně rozcvičovat. V dálce jsem poznal, že nemám moc vyběhaný a obzvláště vyskákaný rozběh, což se velmi projevilo na výsledku (6,98cm). Po dvou disciplínách jsem byl ještě LEADER, ale to se změnilo na následující kouli.. I přes to, že jsem si vrhl osobní rekord, tak jsem klesl pořadím. Poslední disciplínou byla výška, ve které jsem letos opravdu marný. Tomu nasvědčilo i předvedených 191cm. Po prvním dnu jsme se krásně seřadili na osmém až desátém místě, krom Davida Sazimi, který okupoval šesté místo. V polovině sedmiboje jsem byl spokojený, protože jsem si vytvořil dva osobní rekordy a doufal jsem, že na ně naváži i druhý den. První disciplína byla naplánovaná o něco déle, než první den. Proto jsem si mohl i trochu přispat. V rozcvičení jsem se cítil velmi dobře, opravdu mi to běhalo a na náběhu na první překážky jsem měl pocit, že letím. Bohužel se to neprojevilo v závodě, kdy jsem dostal hnedle na první překážce loktem od vedle běžícího Francouze. Rozdíl patnácti kilo byl bohužel znát. To mě celkem rozhodilo a zbytek tratě jsem spíše doklopýtal. S časem 8,49s jsem opravdu nebyl spokojen. Okamžitě po doběhu jsem se odebral na tyčku, která nakonec měla stejně zpoždění. Začal jsem zakládat na výšce 380cm a úspěšně pokračoval na první pokus přes výšky 410 až 430cm. Na další postupné výšce 440cm jsem musel vzít o trochu tvrdší tyč, abych měl o něco větší šanci se přes tuto výšku přehoupnout. To se mi nakonec povedlo až na třetí pokus. Následně jsem skákal na hodnotě svého osobního rekordu, ale bohužel tato hodnota zůstala za branami mých možností. Poslední disciplínou sedmiboje je mnohými nenáviděný jeden kilometr. Snad poprvé po dlouhé době jsem si na tuto distanci i trochu věřil a nebyl jsem tolik nervózní. Přesně jsem si naplánoval, jaké mezičasy bych měl běžet, abych zaběhl konečných 2:40. Až do třetího kola se mi je dařilo plnit, ale už tak trochu mi docházel dech. Pomalu jsem přestával běžet rukama, což mě stálo taky nemálo sil. Na konečných 2:43,81 jsem se pěkně nadřel, ale jsem s tím spokojen. První mužský halový víceboj se mi, myslím si, povedl a jsem s ním velmi spokojen. Předvedl jsem solidní osobné rekord 5447 bodů a nakonec jsem obsadil 12. místo za dvaceti účastníků. Byla to moje první zkušenost s halovým ,,mezistátkem“ a snad jsem neudělal ostudu.

20.02.2010 15:15


Začátek halové sezony 2010

Po měsících tvrdého tréninku a dřiny měly nastat první závody. Už jsem se nemohl dočkat, protože testování formy na trénincích už mě opravdu nebavilo. První testování formy nadešlo na Strahově, kde jsem se odhodlal zaběhnout si hezkou tří stovku a následně po hodině sto padesát metrů. Na oba běhy jsem byl nasazen s Pavlem Maslákem, což mělo menší přídech rivality a motivace o nejlepší výkon. Na první disciplíně jsem se poněkud zalekl startu a vystartoval jsem jak na maratón. Přibližně po třiceti metrech jsem si uvědomil, že bych mohl i běžet, ale to už ztráta na Pavla byla celkem velká a ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nemohl jsem ho dohnat, i když jsem ho ve finiši dotahoval. Na první ostrý start jsem byl s časem 34,75s spokojen. Na druhé disciplíně jsme si vyměnili dráhy, přičemž jsem tentokrát běžel ve čtvrté a před startem jsem si řekl, že není čas na hrdinství a musím běžet. Souboj tělo na tělo a čas 16,27s je pro mě velmi slibným ukazatelem formy do příštích závodů. Podruhé jsem se postavil na start při veřejných závodech ve Stromovce, které se uskutečnily v polovině ledna. A měl jsem začít pěkně z ostra a to šedesátkou překážek. Byl jsem nasazen do běhu vedle Romana, Martina Mazáče a Standu Sajdoka. Přizná se, že jsem měl trošku obavy o tom, jestli doběhnu, ale ty se roztříštili na první překážce, kterou jsem bez problému zvládl a bez žádné kolize doběhl do cíle časem 8,38s a vytvořil si tak nový osobní rekord. Následovala koule, ve které jsem doufal, že zopakuji svůj výkon z tréninku, kde se mi velmi dařilo. Škoda, že se projevila moje absence na kouli v posledním týdnu a to mělo za příčinu, že jsem byl v rozhazování opravdu marný. Naštěstí to přešlo a v závodě, ve kterém padl limit pro nadcházející Mistrovství světa v Dauhá, jsem si vytvořil celkem slušný, ten den již druhý, osobní rekord (11,47m). Poté jsem se rychle přezul a upaloval, honem rychle, na hladkou šedesátku, kde jsem opět změřil síly s Romanem a tentokráte to bylo více vyrovnané. Výkon 7,09s je celkově slušný, protože jsem tyto závody šel z plného tréninku. Mezi těmito závody jsem si ještě odskočil do domovského města na závod v tyči. Nečekaně se závod táhl, což pro mě znamenalo, že jsem se rozcvičil na rozcvičování, poté se hodinu a půl protahoval a nakonec se rozcvičil na samotný závod, kde jsem skákal na své zakládající výšce (380cm) sám. Úspěšně jsem založil a nechával si dát na stojany vyšší a vyšší výšku. Během dvaceti minut jsem měl odskákáno a výškou, která pro mě byla již nepřekonatelná, se stala laťka na stojanech ve výšce 440cm. Můj zápis proto na pár křížků čítal konečných 430cm. Na to, jaká byla atmosféra závodů, jsem s tímto výkonem velmi spokojen. Po těchto závodech jsem obdržel pozvánku na Mezistátní utkání v halových vícebojích v nizozemském Apeldoornu. Byla to pro mě čest závodit na těchto závodech a byl jsem velmi rád, že jsem se tam kvalifikoval. Více o těchto závodech podám v příští novince…

11.02.2010 17:55


1| 2 |3 |4 |5 |6 |7 |


TOPlist

327824272 327-824-272

Štegy 2007-2009